Marilyn Monroe se vzepřela mýtu: Jak hollywoodská ikona bojovala za rovnost a inspirovala další generace

Marilyn Monroe, často vnímaná jako pouhý sex symbol, strávila svůj život aktivním odporem proti tomuto zjednodušujícímu mýtu, který o ní Hollywood vytvořil.

Marilyn Monroe, často vnímaná jako pouhý sex symbol, strávila svůj život aktivním odporem proti tomuto zjednodušujícímu mýtu, který o ní Hollywood vytvořil. Lidé z jejího okolí, včetně režiséra Fritze Langa a jejího třetího manžela Arthura Millera, často tvrdili, že ve svých filmových rolích jen „hrála sama sebe“ a že její umění spočívalo pouze v uvědomění si jejího vlivu na muže. Přestože režisér Joshua Logan obdivoval její komediální talent, Monroe toužila po seriózních dramatických rolích.

Sama Monroe přijímala i odmítala svůj obraz sex symbolu. Chápala moc, kterou jí dával, ale zároveň odmítala jeho dehumanizující podstatu. Prohlásila: „To je ten problém, sex symbol se stane věcí. Prostě nesnáším být věcí. Ale pokud už mám být symbolem něčeho, raději ať je to sex než některé jiné věci, jejichž symboly máme.“ V roce 1946 jí role pin-up modelky umožnila uniknout z dělnické existence a vymanit se do jiného světa. Věděla, že její sláva byla z velké části výsledkem jejího půvabu pro mladé vojáky, včetně Afroameričanů, odvedené do války v Koreji. Svou hvězdnou moc využívala k boji proti rasismu, třídnímu útlaku a sexismu v rámci struktur, ve kterých pracovala.

Příkladem jejího aktivismu je událost z roku 1954, kdy donutila majitele hollywoodského nočního klubu Mocambo, aby dodrželi smlouvu se zpěvačkou Ellou Fitzgerald, kterou hrozili porušit. Fitzgerald později v rozhovoru pro Ms. Magazine v roce 1972 vysvětlila, že Monroe osobně zavolala majiteli a slíbila, že bude sedět u předního stolu každou noc, pokud Fitzgerald dostane angažmá. Díky statusu superhvězdy Monroe se tisk zbláznil, a po tomto vystoupení už Fitzgerald nikdy nemusela hrát v malých jazzových klubech. Monroe také v roce 1956 podpořila svého tehdejšího manžela Arthura Millera v jeho odmítnutí jmenovat jména před Výborem pro neamerickou činnost. V roce 1960 napsala dopis editorovi New York Times Lesteru Markelovi, ve kterém vyjádřila podporu Fidelu Castrovi na Kubě.

Monroe se také vzepřela snahám o zaškatulkování jako „hloupé blondýny“. Když jí vedení studia 20th Century Fox odmítalo obsazovat do dramatických rolí, a to i po jejím brilantním výkonu ve filmu Slaměný vdovec, oznámila v lednu 1955 založení vlastní produkční společnosti Marilyn Monroe Productions. Stala se její prezidentkou a její přítel a fotograf Milton Greene viceprezidentem. Fox ji za porušení smlouvy zažaloval. Monroe a Fox se nakonec dohodli na nevýhradní smlouvě, která Monroe kompenzovala za její minulé výdělky a dala jí kontrolu nad budoucími projekty. Ačkoli Monroe sama nežila dost dlouho na to, aby její produkční společnost měla významný kulturní dopad, její krok připravil cestu pro budoucí ženské hvězdy, jako jsou Margot Robbie a Reese Witherspoon, aby převzaly kontrolu nad svými kariérami a rolemi, které jim jsou nabízeny, prostřednictvím zakládání vlastních produkčních společností.

Marilyn Monroe zemřela před rozkvětem hnutí za občanská práva a ženskou emancipaci v Americe. Svými činy však předjímala jejich snahu o spravedlivější a rovnější společnost. Zůstává jednou z nejtrvalejších ikon 20. století. Zatímco je vzpomínána pro svou vlnivou chůzi, dětský hlas a našpulené rty, za touto okouzlující fasádou se skrývala pracovitá, politicky angažovaná žena, která rozpoznávala a bojovala proti nerovnostem americké společnosti, jež ji zároveň zbožňovala i hanobila.