Yale studie mění pohled na tělo: Orgány si tvoří vlastní nervový systém a komunikují s mozkem

Nová studie z Yale University odhaluje, že hlavní orgánové systémy v těle nejsou jen pasivní struktury řízené mozkem, ale aktivně se podílejí na kontrole svých vlastních funkcí.

Vstup do nemocnice může být pro mnohé náročný, a autorka článku popisuje, jak ji léta bolestivých osobních zkušeností přivedla k náhlým slzám, bušení srdce a třesu rukou v nemocniční hale. Přestože se snažila léčit svá traumata, tyto reakce se objevily znovu. K jejich zvládnutí jí pomohly naučené dovednosti čerpané ze dvou doplňkových tradic: buddhistické meditační praxe a Somatic Experiencing (SE), tělesně orientovaného přístupu k léčení traumatu.

Autorka strávila desítky let v obou oblastech a zdůrazňuje, jak přirozeně se vzájemně doplňují. I když její hluboké zapojení do buddhismu nevyléčilo těžké trauma, kterému čelila v dospělosti, buddhistické učení a praxe byly vynikající přípravou na tělesně orientovanou léčbu Somatic Experiencing, kterou objevila později. Buddha chápal utrpení jako tělesný jev, což je patrné v Satipatthana Suttě, kde je uvědomění si dechu a těla popsáno jako základ pro kultivaci všímavosti a vnitřní svobody. Toto učení zahrnuje praxe pro rozvoj uvědomění si polohy těla, fyzických pocitů a inherentní nestálosti tělesné zkušenosti, kterou lze sledovat v reálném čase prostřednictvím samotných pocitů. V buddhistickém učení je uvědomění si těla neoddělitelné od pochopení mysli a emocí, což je v souladu s moderními somatickými přístupy k léčení traumatu.

Peter Levine, zakladatel Somatic Experiencing, citoval Čtyři vznešené pravdy jako rámec pro pochopení traumatu a jeho řešení, uznávaje, stejně jako Buddha, že utrpení má identifikovatelné příčiny a že osvobození od něj je možné. Trauma je v SE definováno jako „vnímaná život ohrožující situace za okolností bezmoci“. Vnímání nebezpečí je zcela subjektivní a faktor bezmoci je stejně důležitý: pokud člověk může účinně jednat v reakci na vnímanou hrozbu, zkušenost pravděpodobně nebude traumatizující. Jak říká lékař a specialista na trauma Gabor Maté: „Trauma není to, co se vám stane, je to to, co se stane uvnitř vás v důsledku toho, co se vám stalo.“

Uvnitř se děje to, že náš autonomní nervový systém utrpí fyziologické poškození z ohromujících zážitků. Naše fyziologie je platformou pro emoční, psychologické a kognitivní funkce, které zase formují vnímání, chování a význam, který přisuzujeme našim zkušenostem. Poškození traumatem může mít dalekosáhlé důsledky, ovlivňující fyzické a duševní zdraví, osobní vztahy a schopnost zapojit se do života. Fyziologie našeho nervového systému je evoluční dědictví; hodnocení a reakce těla na bezpečí, nebezpečí a ohrožení života fungují z velké části pod úrovní vědomého uvědomění. Když čelí vnímanému nebezpečí, mozek a nadledvinky zaplaví tělo neurochemikáliemi a hormony, aby podpořily okamžitou fyzickou akci – reakci sympatického nervového systému „bojuj nebo uteč“, která rychle mobilizuje tělo. Pokud je tato reakce úspěšná, chemikálie jsou metabolizovány a organismus se může vrátit do stavu uvolněné bdělosti. Pokud boj nebo útěk není možný nebo je zmařen, organismus upadne do reakce „zamrznutí“ (imobilizace), což je režim přežití poslední záchrany. Chemikálie produkované pro mobilizaci se uzamknou v těle, a pokud nejsou po odeznění hrozby jemně uvolněny, způsobí chronickou dysregulaci nervového systému: soubor příznaků běžně nazývaných posttraumatická stresová porucha neboli PTSD.