Pěstounka boří mýtus o „přílišné citové vazbě“: Děti v pěstounské péči potřebují lásku, i když to bolí

Pěstounská péče je sice nesmírně obohacující, ale přináší i emocionální výzvy. Jednou z nejčastějších obav mezi těmi, kdo o pěstounství uvažují, je „přílišná citová vazba“ na dítě.

Pěstounská péče je sice nesmírně obohacující, ale přináší i emocionální výzvy. Jednou z nejčastějších obav mezi těmi, kdo o pěstounství uvažují, je „přílišná citová vazba“ na dítě. Pěstounka a adoptivní matka Kate Rapierová z Nashville však tento mýtus vyvrací a tvrdí, že právě hluboká láska je podstatou celého snažení.

Rapierová, 43letá svobodná matka, často slýchá, že by lidé pěstounství „nikdy nemohli dělat“, protože by se příliš starali. To podle ní naznačuje, že pěstouni jsou nějak „magicky chráněni“ před bolestí hluboké lásky k dětem. Rapierová ale zdůrazňuje, že opak je pravdou – citová vazba je celým smyslem pěstounství. Děti nepotřebují dospělé, kteří si udržují emocionální odstup, ale ty, kteří jsou ochotni je plně milovat, i když to bolí. Cílem je zajistit, aby dítě zažilo bezpečnou citovou vazbu.

Tento přístup formoval zkušenost Rapierové s pěstounskou péčí a následnou adopcí její nyní pětileté dcery Gigi, která se jí dostala do péče ve věku pouhého jednoho týdne. I když tehdy nevěděla, co přinese budoucnost, utěšovala se vědomím, že bezpečná vazba, kterou Gigi poskytla, poslouží jako základ pro zbytek jejího života. Láska v nejčistší podobě je obětavá a skutečnou lásku potřebují pěstounské děti, z nichž mnohé zažily trauma, nestabilitu a ztrátu. Nejen pro jejich okamžité blaho, ale i pro jejich schopnost pěstovat zdravé vztahy v dospělosti.

Tento názor potvrdil i jeden z nejlepších komentářů k příspěvku Rapierové: „Je mi skoro 40 a měla jsem pěstounku jako vy v době, kdy mi byly 2-6 let, a ačkoli mě neadoptovala, jsem vždy TAK vděčná za lásku, kterou mi vlévala v mých nejdůležitějších formativních letech. Vždycky cítím, že díky její lásce jsem měla pevný základ, ze kterého jsem mohla vyrůst.“ Rapierová celkově argumentuje, že ačkoli je to bolestivé, pokud pěstouni vidí, že dítě opouští jejich domov s prožitkem hluboké lásky, bezpečí a spojení, je to „úspěch“.

Co si z toho odnést

Pěstounství není o vyhýbání se citové vazbě, ale o jejím aktivním budování. Hluboká láska a bezpečí, které pěstouni poskytují, mají zásadní a dlouhodobý pozitivní dopad na život dětí, které prošly traumatem. I když je rozloučení bolestivé, pocit, že dítě odešlo s pevným základem lásky, je největším úspěchem.