Síla starých domácích videí: Jak mohou přepsat naše vzpomínky a proměnit vnímání sebe sama

Pár dní před svými 35. narozeninami obdržela autorka článku, Ashley D’Arcy, narozeninové přání. Uvnitř nalezla USB disk, o kterém věděla, že obsahuje digitalizované domácí VHS nahrávky z jejího dětství. Její nevlastní otec se totiž pustil do digitalizace rodinného archivu.

Pár dní před svými 35. narozeninami obdržela autorka článku, Ashley D’Arcy, narozeninové přání. Uvnitř nalezla USB disk, o kterém věděla, že obsahuje digitalizované domácí VHS nahrávky z jejího dětství. Její nevlastní otec se totiž pustil do digitalizace rodinného archivu. Na nahrávkách se objevila jako sedmiletá dívka, která neustále zpívá pro svou matku, používajíc velkou červenou pokladničku ve tvaru pastelky jako mikrofon. Její vystoupení bylo směsicí klauna, popové hvězdy a stand-up komika, plné melodií, legračních hlasů a snahy o pozornost, zatímco její malá sestra tiše seděla v pozadí.

Tuto scénu autorka později probírala se svým psychoanalytikem. Byla zděšena svou tehdejší potřebou předvádět se před kamerou, svou nevšímavostí k sestře a především tím, jak dlouho a nepřetržitě vystupovala. Analytik se jí zeptal, co je na tom špatného, a poukázal na její současnou inhibici. Byl to okamžik, kdy mohla přehodnotit svůj dojem z minulosti a zkusit se na scénu podívat jinak. Často žijeme s pocitem, že minulost je konečná a nelze ji změnit. Ale platí to i pro naše vzpomínky?

Moderní neurověda se shoduje, že paměť není přímou reprodukcí událostí, nýbrž konstruktivním procesem. Je to adaptivní funkce naší mysli, jakési „psaní“, které se neustále přepisuje. Vzpomínky jsou aditivní – to, co se stane v dětství, se vrství s novými zkušenostmi a asociacemi. Například barva červená může být spojena s matčinou oblíbenou barvou, frustrací z přesného vybarvování a později s uměleckými díly. Všechny tyto vrstvy se spojují a ovlivňují, jak vnímáme základní smyslové vjemy. Paměť nám věci zjednodušuje, ale pod povrchem existuje mnoho dalších, často potlačených souvislostí.

Domácí videa, ačkoliv se zdá, že paměť uchovávají, mohou ve skutečnosti pomoci „odstranit“ paměť od původní zkušenosti a umožnit tak vznik něčeho nového. Postupem času získávají určité scény významy, které jsou spojeny s tím, jak vnímáme sami sebe. Domácí video nás vrací k původnímu zdroji a vybízí nás k prozkoumání, jakým jiným směrem se události mohly ubírat – a jakým směrem se mohou ubírat v budoucnu. Neustále píšeme a přepisujeme svůj příběh, přičemž každý nový smyslový vjem odpovídá předchozí stopě. Rané vzpomínky nás často drží na místě, a právě ty se psychoanalýza snaží řešit tím, že dětství považuje za formativní období pro naši psychiku. Domácí video nás vrací na toto místo a nutí nás se na něj podívat: Bylo to opravdu tak špatné? Stálo to za veškerou tu hanbu a utrpení? Nebo jste byli jen dítě, které si zpívalo pro radost, nebo se jen předvádělo?

Co si z toho odnést

Znovuprohlížení starých domácích videí může být mocným nástrojem pro sebepoznání a přehodnocení vlastního životního příběhu. Umožňuje nám nahlédnout na minulé události s odstupem a novým pochopením, což může vést k transformaci vnímání sebe sama a k uvolnění od starých, omezujících přesvědčení.