Antarktický ledovcový hřbitov a déšť: Indický cestovatel přináší svědectví o dopadech změny klimatu

V březnu 2022 se Anup Misal, třiadvacetiletý zaměstnanec indického startupu Phool.co zabývajícího se recyklací květinového a zemědělského odpadu, zúčastnil expedice 2041 Climate Force Antarctica.

Představa nepřítomného otce je často zjednodušující, avšak realita je mnohem složitější. Vědecký výzkum rozlišuje čtyři základní kategorie otcovské absence, které zásadně ovlivňují životy dětí a jejich budoucí roli rodičů. Tyto kategorie pomáhají lépe pochopit, jak se muži vyrovnávají s vlastními zkušenostmi a jak formují své rodičovské aspirace.

První kategorií je **konzistentní absence**, kdy dochází k pravidelným interakcím, například každé úterý po škole nebo každý víkend. Příkladem může být rapper Ye (Kanye West), který po rozvodu rodičů trávil léta se svým otcem, nebo zpěvák Adam Levine z Maroon 5, který se s otcem pravidelně vídal o víkendech. Opakem je **nekonzistentní absence**, charakterizovaná nepravidelnými a nepředvídatelnými interakcemi – otec, který slíbí, že přijde v úterý, ale objeví se až v pátek, nebo zmizí na celé týdny. **Prodloužená absence** nastává, když mezi interakcemi uplynou roky, například první setkání s otcem v devíti letech a poté žádný kontakt až do promoce na střední škole, jako tomu bylo u Baracka Obamy. Poslední kategorií je **absolutní absence**, kdy k interakcím nikdy nedošlo nebo už nemohou nastat, například otec, který zemřel před narozením dítěte (jako u Billa Clintona) nebo zmizel beze stopy.

Autor článku, který se sám stal otcem během výzkumu nepřítomných otců, zkoumal, jak tyto zkušenosti formují aspirace mužů na otcovství a romantické vztahy. Jeho práce odhalila složitost a rozmanitost prožitků, ale také rozdíly v tom, jak si lidé své nepřítomné otce pamatují. Někteří měli živé vzpomínky, které je vedly k tomu, aby se vědomě chovali jinak – například otec, který si pamatoval, že jeho otec nikdy neprojevil zvědavost, se snažil klást své dceři otázky, aby věděla, že se o ni zajímá. Ti, kdo měli málo nebo žádné vzpomínky, často aspirovali na to být „otcem jako jejich matka“.

Autorova vlastní zkušenost zahrnovala konzistentní absenci do šesti let, po níž následovala prodloužená absence. Dlouho mylně považoval méně extrémní formy absence za „ne-absenci“. Vzpomínky na jeho otce byly smíšené, ale převládal strach, jehož původ mu unikal. Tato nejistota ho provázela v prvních letech rodičovství – obával se, zda se nevědomky nestal pro svou dceru děsivou postavou, podobně jako jeho otec.

Po dvaceti letech se autor znovu setkal se svým otcem. Uvědomil si, že jeho hněv nesměřoval k otci samotnému, kterého sotva znal, ale k jeho absenci. Zjistil také, že i jeho otec vyrůstal bez otce. Toto poznání mu pomohlo pochopit cyklus bolesti a přerušit ho. Bez inspirace či vedení od vlastního otce si autor buduje rodičovství po svém. Vytváří s dcerou tradice, jako jsou týdenní snídaně, rituály kolem hudby, tance, koupání, čtení a rozhovorů o „velkých emocích“, čímž aktivně buduje přítomný a láskyplný vztah.