Mistrovství světa ve fotbale: Jak „Velká událost“ ovlivňuje svatby i osobní vzpomínky po celém světě

Mistrovství světa ve fotbale je událost, která se vryje do paměti lidí po celém světě hlouběji než jakákoli jiná sportovní soutěž. Proniká do léta jako žádná jiná událost a dokáže ovlivnit i ty nejpečlivěji naplánované životní okamžiky, jako jsou svatby.

Mistrovství světa ve fotbale je událost, která se vryje do paměti lidí po celém světě hlouběji než jakákoli jiná sportovní soutěž. Proniká do léta jako žádná jiná událost a dokáže ovlivnit i ty nejpečlivěji naplánované životní okamžiky, jako jsou svatby. Lidé si pamatují, kde byli a s kým, když sledovali ty nejdůležitější zápasy, což z něj činí nejen globální, ale i hluboce osobní záležitost.

Autor článku si například vzpomíná na rok 1966, kdy byl nečekaně obsazen do školní hry Král Lear. Den před představením si zranil nohu a matka mu předepsala prášky na spaní. Tu noc hrála Anglie proti Mexiku na turnaji, který se stal posvátným. Autor usnul s tranzistorem pod polštářem a výsledek – Anglie 2, Mexiko 0 – se dozvěděl až ráno. Zbytek je národní historie, stejně jako jeho uzdravení a následná divadelní kariéra, která sice nabrala zpoždění, ale nakonec se dočkala.

Na rozdíl od olympijských her, které se takto do života lidí nezapíšou, pokud se nekonají přímo „za rohem“, Mistrovství světa dokáže ovládnout celou planetu. Každý anglický teenager té doby si pamatuje Velký den roku 1966: sovětského pomezního rozhodčího, legendární komentář Kennetha Wolstenholma a úsměv Bobbyho Moorea. Tyto černobílé obrazy se vryly do paměti stejně silně jako atentát na JFK nebo přistání na Měsíci.

S odstupem času se na tento epický turnaj díváme s nuancovanějším pohledem, například na krádež trofeje nebo kontroverzní chování předsedy Fotbalové asociace. Fotbalový spisovatel Jonathan Wilson navíc odhalil i méně slavné aspekty, jako nedostatečné tréninkové zázemí pro jihoamerické týmy nebo nespravedlivé zacházení s Pelém. Osobní dopad šampionátu ilustruje i příběh autorova bratra Richarda, který si v roce 1970 naplánoval svatbu v den, kdy Anglie hrála s Brazílií. Svatba se rozprchla nevídanou rychlostí a novomanželé se odebrali do pokoje, kde si ženich místo svatebních radovánek trval na sledování zápasu. Tato událost se jeho švagrové dodnes trochu nelíbí, přestože letos oslavili 56. výročí.

Následovala léta, kdy anglický fotbal čelil obtížnému období, poznamenanému nudnou hrou, násilnými fanoušky a tragédiemi jako požár v Bradfordu, Heysel nebo Hillsborough. V roce 1986 Anglii zmařila naději na úspěch Maradona a jeho „Boží ruka“. V roce 1990, kdy se národní hra ocitla na dně, byl manažer Bobby Robson ostře kritizován. Autor se sám ocitl v Itálii, kde měl pokrývat Mistrovství světa, ale s přestávkou na Wimbledon.

Zpočátku novináři na místě označovali turnaj v roce 1990 za nudný. Anglie se však postupně probojovávala dál. Když porazila Belgii a dostala se do čtvrtfinále, národ začal zbystřovat. Autor si vzpomíná, jak během zápasu s Kamerunem, který Anglie vyhrála díky penaltě Garyho Linekera, byla celá ulice v severním Londýně naprosto opuštěná, všichni sledovali. Po návratu do Milána na osudné semifinále se setkal s kolegy, kteří turnaj stále kritizovali, ale autor jim musel vysvětlit, že doma je z něj celý národ šílený. Anglie sice prohrála zápas, který proslavil „Gazzovy slzy“, a finále bylo skutečně zklamáním, ale právě tento turnaj se stal skutečným zlomem pro reputaci Bobbyho Robsona a pro znovuzískání statusu fotbalu jako neochvějné národní posedlosti.