Lyrické eseje: Literární protijed pro současný svět, který inspiruje k hlubšímu poznání a propojení

Lyrické eseje představují unikátní literární formu, která proplétá osobní zkušenosti s vědeckými poznatky, čímž vytváří transformativní a často překvapivé vhledy.

Lyrické eseje představují unikátní literární formu, která proplétá osobní zkušenosti s vědeckými poznatky, čímž vytváří transformativní a často překvapivé vhledy. Čtenáři se musí smířit s nutností skládat dohromady různorodé fragmenty – myšlenky, informace a osobitosti – což je zároveň krása a výzva tohoto žánru.

Dvě nedávno vydané sbírky, „Apples and Oranges: Adventures in Poetics“ od Stuarta Cooka a „The Ruin of Magic: Longing and Belonging in Strange Times“ od Kate Holdenové, ilustrují potenciál lyrických esejů. Obě díla proměňují náš vztah k místu, ať už lokálnímu, globálnímu, soukromému nebo planetárnímu. Cooke se explicitně zajímá o planetární rozměr, popisuje setkání s přírodou napříč kontinenty a uvažuje o Zemi bez lidstva. Holdenová se k planetárnímu tématu přibližuje skrze osobní prožitky, propojující kolektivní s individuálním, například úvahami o klimatických změnách.

Autoři se zabývají poetikou v širokém slova smyslu, od reflexí o poezii až po poetiku jako „teorii formy“ a transformativní praxi. Cooke zkoumá jazyk stromů jako „hluboce smyslnou poetiku dotyku, pronikání a transformace“. Holdenová zase provádí čtenáře literaturou, filozofií a historií, přičemž se opírá o nejistotu a otázky, které jsou jádrem lyrického eseje. Její eseje, stejně jako Cookovy, často přijímají mozaikovitou nebo kolážovitou formu, odrážející složitou síť propojení ve světě.

Knihy se sbíhají v úvahách o tom, co znamená být Australanem v globálním kontextu. Cooke srovnává Austrálii s Amerikou a Brazílií, hledá „skryté rozhovory“ mezi nimi a zkoumá evoluční cesty rostlin. Holdenová se obrací k Evropě a Spojenému království, reflektuje svůj hluboký vztah ke klasické evropské literatuře, zároveň však uznává svou australskou identitu.

Důležitým podtextem obou sbírek je úzkost spojená s osudem původních obyvatel Austrálie a jejich nedostatečnou přítomností v australském vyprávění. Cooke kritizuje absenci domorodých hlasů v australské poetice a zdůrazňuje potřebu uznání domorodé priority a propojení s krajinou. Holdenová rovněž vyjadřuje obavy o první národy, ale zároveň se potýká s vlastní rolí osadníka. Její popis „neviditelné“ domorodé minulosti neúmyslně odráží „osadnicko-koloniální nesetkání“, jak jej definuje historik Lorenzo Veracini.

Lyrický esej je vnímán jako „protijed pro náš otrávený svět“. Autoři jako David Carlin a Christine Howe navrhují tuto formu jako prostor pro „propletenou non-fikci“ a místo pro dekolonizaci, usmíření a respekt. Pokud se ne-domorodí autoři aktivně zapojí do práce domorodých spisovatelů a budou se učit z jejich způsobů bytí a poznávání, lyrický esej se může stát ještě rozsáhlejším – osobnějším, političtějším a planetárnějším. To by mohlo vést k hlubšímu a transformativnějšímu vztahu s krajinou a k planetárnímu propojení.