Umělkyně Tamara Dean vytváří éterické obrazy, kde se lidské tělo stává součástí přírody

Australská umělkyně Tamara Dean, žijící v podhůří hory Cambewarra v Novém Jižním Walesu, zachycuje éterické snímky, které zkoumají niterné pouto mezi lidským tělem a přírodním světem.

V teplý zářijový večer, den po desátém výročí začátku vztahu, se autorka setkala se svým manželem v parku, aby probrali budoucnost jejich manželství. Místo očekávané spirály smutku však pocítila nečekanou lehkost. Tento moment, který by pro mnohé znamenal ztrátu kontroly, se pro ni stal prvním krokem k hlubšímu pochopení sebe sama a k odevzdání se.

Následující léto se autorka snažila přesvědčit sebe i své přátele, že se k sobě s manželem po zkušební odluce vrátí. Věnovala se novým koníčkům, cestovala a snažila se světu ukázat, že se jí daří. Věřila, že si tak „bere zpět svůj život“ a prožívá „hot girl summer“. S odstupem času si však uvědomila, že toto chování bylo spíše reaktivní a představovalo jen novou formu ztráty kontroly, maskovanou jako velkolepý návrat. Hledala externí validaci, místo aby se zaměřila na své vnitřní prožívání.

Autorka přiznává, že se aktivně podílela na ztrátě kontroly už léta před rozvodem. Snažila se vyhovět partnerovi i přátelům, zmenšovala se a potlačovala své potřeby, aby udržela klid. Hrála roli vtipné a ukřivděné ženy, skrývající skutečnou bolest za fasádou statečnosti. Příkladem této ztráty autonomie bylo i to, že potřebovala, aby jí manažerka řekla, že si má vzít volno na truchlení – neměla pocit, že by si to mohla dovolit sama.

Ztráta kontroly se málokdy ohlašuje přímo; často se projevuje jako přehnaná produktivita nebo dokonalý profil na sociálních sítích. Ztráta kontroly nastává, když se vědomě či nevědomě vzdáváme moci někomu nebo něčemu jinému. Odevzdání se naopak znamená důvěru ve vlastní autonomii, pocity a reakce na události, které nemůžeme ovlivnit. Dobrodružství, zážitky a úspěšné příspěvky na Instagramu nedokazují naši hodnotu; ta je mnohem niternější.

Dva roky po finalizaci rozvodu autorka stále přemýšlí o jejich svatební písni „Songbird“ od Fleetwood Mac. Zvláště jedna pasáž – „A přeji ti všechnu lásku na světě – ale především ti ji přeji ode mě samotné“ – získala nový význam. Uvědomila si, že oba s manželem se tehdy ještě nenaučili dávat tuto lásku sami sobě a místo toho se snažili získat kontrolu a lásku externě.

Od té doby, co se autorka naučila nechat svůj život rozvíjet, místo aby se křečovitě držela kontroly, se její svět zásadně změnil. Přivítala do svého života hojnost, rozloučila se s lidmi a zvířaty, naučila se milovat nové a opustila staré pracovní styly ve prospěch těch, které podporují odpočinek a regeneraci. Přiznala svou osamělost a našla si přátele. Manželství nebylo selháním, ale spíše receptem, na který se musela přestat spoléhat, než zjistila, co vlastně chce ochutnat.

Autorka se stále prochází parkem, kde si myslela, že ztratí veškerou kontrolu. Vzpomíná na ženu s notebookem, která seděla opřená o lampu, jen pár minut před oficiálním koncem manželství. A jak jí tato noc, místo ztráty kontroly, dala jasnost a sebedůvěru potřebnou k prvnímu kroku v odevzdání se. Po rozhovoru si s ex-manželem připili na změnu, přijali situaci a uvědomili si, že k odevzdání se nikdy nepotřebovali ničí svolení. Lehkost, kterou pocítila, nebyla lhostejnost, ale její tělo, které konečně vydechlo.