Sledování kroků, spánku i lajků: Jak nás metrika mění a proč je to problém
InspiraceMěření a kvantifikace se staly nedílnou součástí moderního života, od sledování osobních dat po hodnocení pracovního výkonu. Ačkoliv se zdá, že čísla přinášejí jasnost a pomáhají nám zlepšovat se, často mohou zastřít nebo dokonce pokřivit skutečný význam našich cílů.
Měření a kvantifikace se staly nedílnou součástí moderního života, od sledování osobních dat po hodnocení pracovního výkonu. Ačkoliv se zdá, že čísla přinášejí jasnost a pomáhají nám zlepšovat se, často mohou zastřít nebo dokonce pokřivit skutečný význam našich cílů. Autor článku, který sám strávil přes deset let detailním sledováním svého života, popisuje, jak se z touhy po sebeznalosti stala honba za neustále rostoucími čísly.
Původně se mnoho lidí, včetně autora, pouští do sběru osobních dat s cílem zlepšit fyzickou i emocionální pohodu, trávit více času venku nebo vnést řád do každodenního života. Hnutí „kvantifikovaného já“, které v roce 2007 založili editoři časopisu Wired Gary Wolf a Kevin Kelly, vycházelo z předpokladu, že „co nelze změřit, nelze zlepšit“. S nástupem chytrých zařízení a aplikací se tato snaha o sebeznalost prostřednictvím čísel stala snazší než kdy dříve.
Autorova cesta začala v roce 2011 s jednoduchým Fitbitem na počítání kroků. Počáteční cíl 6 000 kroků denně se rychle změnil na 10 000, pak 15 000 a nakonec se na roky ustálil na 20 000. Původní záměr „více se dostat do přírody“ nebo „chytřeji přemýšlet“ se vytratil během několika týdnů. Podobně se v profesním životě novináře setkal s metrikami jako zhlédnutí stránek, sledující a lajky, které začaly definovat „úspěch v práci“ a „dopad“. Metriky tak nevyhnutelně redefinují náš základní smysl pro to, co je důležité, ať už si tuto past uvědomujeme, nebo ne.
Během deseti let pečlivého sledování srdečního tepu, kroků, spánku a dalších dat autor nezískal téměř žádné hlubší sebeznalosti. Naopak, čím více používal číselné ukazatele, tím hůře se cítil. Zjistil, že množství sbíraných dat nikdy není dostatečné a že osobní, nuancované cíle jsou nahrazeny zjednodušenými metrikami. Filozof C. Thi Nguyen ve své knize The Score: How to Stop Playing Somebody Else’s Game tento jev nazývá „zachycení hodnot“ (value capture). K němu dochází, když přijmeme externí měřítka a necháme je ovládat náš život, aniž bychom je přizpůsobili svým skutečným potřebám. V podstatě tak outsourcujeme své hodnoty a proces hledání vlastního smyslu.
Zachycení hodnot se projevuje všude: restaurace se místo kvality jídla zaměřují na hodnocení na Yelpu, studenti místo vzdělání na průměr známek, vědci místo hledání pravdy na získávání grantů, a dokonce i církve na počet křtů. Nguyen, specialista na filozofii her, se zamýšlí nad tím, proč jsou čísla a bodovací systémy ve hrách zdrojem radosti, zatímco veřejná a institucionální měřítka v reálném světě často vysávají život ze všeho a vedou k bezútěšné mentalitě optimalizace.
Historik vědy Theodore M. Porter ve své knize Trust in Numbers: The Pursuit of Objectivity in Science and Public Life (1995) vysvětluje, že kvantifikace je „technologií vzdálenosti“, která minimalizuje potřebu důvěrných znalostí a osobní důvěry. Metriky se snadno přenášejí mezi různými kontexty a jsou srozumitelné, ale za cenu zjednodušení a ztráty nuancí. I když nikdo nevěří, že průměr známek (GPA) plně vystihuje vzdělávací zkušenost studenta, používáme ho kvůli jeho snadné srozumitelnosti. Autor se také kriticky staví k Goodhartovu zákonu („Když se míra stane cílem, přestává být dobrou mírou“), protože podle něj neřeší podstatu problému. Všechna měření jsou podle něj ve skutečnosti cíle, ať už to zamýšlíme, nebo ne, a problém spočívá v samotné povaze měření.