„Ta penalta mi změnila život,“ říká Antonín Panenka 50 let poté, co jeho legendární kop ovlivnil fotbal

Antonín Panenka, československý fotbalista, se s úsměvem ohlíží za okamžikem, který před 50 lety navždy změnil jeho život a zapsal se do fotbalové historie.

Antonín Panenka, československý fotbalista, se s úsměvem ohlíží za okamžikem, který před 50 lety navždy změnil jeho život a zapsal se do fotbalové historie. Jeho drzý a revoluční kop z penalty, který rozhodl finále mistrovství Evropy v roce 1976 proti Západnímu Německu, se stal legendou a dodnes nese jeho jméno.

Panenka vzpomíná na napjatý vztah s brankářem Seppem Maierem, kterého svým kopem ponížil. Maier s ním 35 let nepromluvil a dokonce si prý v garáži pověsil terč s Panenkovou tváří. Dnes už se však oba dobře snášejí. Finále v Bělehradě, které skončilo 2:2 po prodloužení, se rozhodovalo v historicky prvním penaltovém rozstřelu velkého mezinárodního turnaje. Původně se plánovala opakovaná hra, ale německý fotbalový svaz si vyžádal penalty, údajně kvůli již naplánovaným dovoleným německých hráčů.

Když Uli Hoeness z Bayernu Mnichov poslal čtvrtou německou penaltu nad branku, scéna byla připravena pro Panenku. S rychlým rozběhem, krátkou pauzou a nejjemnějším dotykem poslal míč přímo doprostřed branky, zatímco Maier se vrhl na stranu. Míč se na okamžik vznášel ve vzduchu, než dopadl do sítě. Zrodila se „Panenka“.

Od té doby se mnoho hráčů pokusilo o „Panenku“ s různými výsledky. Zinedine Zidane ji úspěšně použil ve finále mistrovství světa 2006, Andrea Pirlo ponížil Joea Harta na Euru 2012. Jiní, jako Gary Lineker nebo Brahim Díaz, byli méně úspěšní. Panenka s hrdostí a pobavením sleduje tyto pokusy. „Je to čistá radost vidět, jak tito hráči používají mou penaltu,“ říká. Lituje jen, že za ni nedostává žádné licenční poplatky, a vzpomíná na neúspěšný pokus o její patentování za komunistického režimu.

Panenka prozrazuje, že nápad na tento kop vznikl dva roky před Bělehradem během přátelské soutěže s klubovým brankářem Bohemians 1905, Zdeňkem Hruškou. Panenka často prohrával sázky o pivo a čokoládu, a tak začal přemýšlet, jak brankáři vždy skáčou k jedné ze stran. Vymyslel, že míč jen jemně lobne doprostřed. „Fungovalo to okamžitě,“ vzpomíná. Díky tomu začal vyhrávat sázky, ale také přibírat na váze.

Ačkoliv Panenka penaltu občas zkoušel v přátelských a domácích zápasech, mimo Československo byla neznámá. To ho přesvědčilo, aby ji použil na mezinárodní scéně, a to právě ve finále. „Věděl jsem, že to je jediný způsob, jak ji provést, čistě proto, že to nikdo předtím neudělal a nikdo by si nemyslel, že to udělám, zvláště ve finále,“ říká. Jeho sebedůvěra byla obrovská: „Nebyl jsem si 100% jistý, že skóruji – byl jsem si 1000% jistý.“ Panenka zdůrazňuje, že k provedení takové penalty je potřeba jak osobnost, tak i tvrdá práce na technice.

Panenkova penalta se liší od dnešních verzí. Žádný teatrální rozběh, jen přímý, agresivní start, který přesvědčil Maiera o rychlé střele. Teprve v poslední chvíli Panenka zpomalil a míč se vznášel do sítě. „Viděl jsem ji popsánu jako penaltu ‚padajícího listu‘ a to se mi líbí,“ říká. Po návratu domů však čekalo československé mistry Evropy spíše chladné přijetí. „Čekali jsme alespoň nějakou oslavu nebo uznání, ale bylo toho velmi málo,“ vzpomíná. „Řekli jsme: ‚Jsme mistři Evropy!‘ A oni řekli: ‚No a co? Zítra začíná liga, takže zpátky do práce.‘“