Rejnoci používají chemické signály k varování před nebezpečím, otevírá to nové pohledy na žraloky

Vědci z Oregonské státní univerzity nedávno učinili průlomový objev v oblasti komunikace mořských živočichů. Poprvé zdokumentovali, že vystrašení rejnoci netopýří (Myliobatis californica) produkují chemický signál, kterým varují ostatní rejnoky před nebezpečím.

Vědci z Oregonské státní univerzity nedávno učinili průlomový objev v oblasti komunikace mořských živočichů. Poprvé zdokumentovali, že vystrašení rejnoci netopýří (Myliobatis californica) produkují chemický signál, kterým varují ostatní rejnoky před nebezpečím. Tato strategie, běžně známá u kostnatých ryb jako obranný mechanismus proti predátorům, nebyla dosud pozorována u chrupavčitých ryb, mezi které patří rejnoci, žraloci a chiméry.

Výzkumníci provedli experiment, při kterém umístili jednotlivé rejnoky do tří vizuálně a akusticky izolovaných nádrží. V jedné z nádrží simulovali přítomnost predátora pronásledováním rejnoka. Voda z této „signalizační“ nádrže pak proudila do dvou „přijímacích“ nádrží. Během několika sekund po přítoku vody z nádrže s vystrašeným rejnokem, rejnoci v přijímacích nádržích projevili zjevné změny v chování, včetně zvýšené rychlosti plavání, což jsou charakteristické znaky únikové reakce. To potvrdilo, že reakce byla vyvolána chemickým signálem, nikoli vizuálním nebo zvukovým podnětem.

Tento objev, publikovaný v časopise Journal of Experimental Zoology Part A: Ecological and Integrative Physiology, poskytuje nové poznatky o komunikačních cestách a komplexním chování těchto kriticky důležitých mořských druhů. Pomáhá také lépe porozumět únikovým reakcím pozorovaným u větších elasmobranchů, jako jsou žraloci bílí. I tito vrcholoví predátoři, například před kosatkami, projevují únikové chování, a je pravděpodobné, že reagují na podobné, dosud neidentifikované signály. Budoucí výzkum se zaměří na identifikaci konkrétní chemické látky, která tento varovný signál tvoří. Zjištění zároveň slouží jako připomínka, že narušení jednoho zvířete v divočině nebo v kontrolovaném prostředí může mít dopad na více jedinců v jeho okolí, což zdůrazňuje potřebu ohleduplného přístupu k mořskému životu.