Šimrání opic odhaluje tajemství lidského smíchu a evoluce jazyka

Vědci se v nedávné studii zaměřili na smích primátů, aby lépe pochopili jeho evoluční kořeny a souvislosti s lidskou řečí.

Vědci se v nedávné studii zaměřili na smích primátů, aby lépe pochopili jeho evoluční kořeny a souvislosti s lidskou řečí. Výzkum, který zahrnoval i šimrání opic, odhalil fascinující rozdíly a podobnosti ve smíchu napříč druhy.

Zjištění publikovaná v časopise _Communications Biology_ ukázala, že lidé disponují nejširším spektrem smíchu, střídají chichotání s hlasitým smíchem a mění tempo. Naopak opice se držely spíše pevných vzorců a temp. Chiara De Gregorio, spoluautorka studie z University of Warwick, poznamenala, že lidé jsou „mistry smíchu“, schopní přizpůsobit svůj smích společenskému kontextu, od zdvořilého úsměvu před královnou po uvolněný smích s přáteli.

Studie se zaměřila na 13 mladých opic v zajetí, včetně orangutanů, goril, bonobů a šimpanzů, a také na čtyři děti. Bylo zjištěno, že při šimrání se všechny druhy primátů, včetně lidí, smály isochronně, tedy v pravidelných intervalech. Tento rytmus se však měnil při smíchu během hry, kdy byl méně pravidelný, pravděpodobně kvůli většímu pohybu. Vědci se domnívají, že smích vyvolaný šimráním poskytuje „nezměněný“ pohled na přirozený rytmus smíchu každého druhu.

Lidé se smáli rychlejším tempem a jako jediný druh dokázali tempo modulovat podle kontextu, smáli se rychleji při šimrání než při hře. Blízcí příbuzní člověka, šimpanzi a bonobové, se smáli rychleji než vzdálenější primáti, jako gorily a orangutani, což naznačuje evoluční trend ve vokální flexibilitě.

Tato zjištění nabízejí cenné poznatky o tom, jak se vyvíjela naše komplexní vokální kontrola, která nakonec umožnila vznik jazyka. Smích je univerzální formou neverbálního vokálního projevu sdíleného všemi lidoopy a slouží jako důležitý ukazatel evolučních změn fonatorně-respiračního systému hominidů. Pro společenská stvoření, jako jsou opice, je schopnost měnit smích užitečná, neboť předává „sociálně relevantní informace o emočním stavu, záměru a povaze“. Ačkoliv je studie malá a vyžaduje další výzkum, už nyní ukazuje, že způsob, jakým se chichotáme, hýkáme nebo se hlasitě smějeme, není žádná legrace, ale klíč k pochopení naší evoluce.