Šest společníků pro život se ztrátou: Jak mindfulness pomáhá projít truchlením a najít novou sílu

Když zemře někdo, koho milujeme, svět sice nekončí, ale ztrácí svůj tvar. Známé se stává cizím, čas se natahuje a hroutí, pohyby působí nejistě.

Když zemře někdo, koho milujeme, svět sice nekončí, ale ztrácí svůj tvar. Známé se stává cizím, čas se natahuje a hroutí, pohyby působí nejistě. V těchto počátečních dnech, kdy se srdce cítí bez kotvy a půda pod nohama je nespolehlivá, toužíme po něčem dostatečně stabilním, co by nám šlo po boku – ne aby to napravilo nenapravitelné, ale aby nás to doprovázelo, zatímco se učíme žít ve světě, který se změnil.

Po desetiletích práce klinického psychologa a později dobrovolníka v oblasti pozůstalosti, Gordon Wallace, Ph.D., dospěl k pochopení, že zármutek není problém k vyřešení, ale vztah, o který je třeba pečovat. Mindfulness nabízí způsob, jak toho dosáhnout. Pomáhá nám setkávat se se životem okamžik za okamžikem, aniž bychom opustili sami sebe, a kultivuje vlastnosti, které zmírňují naši zkušenost s tím, co je přítomné. Mindfulness v nejhlubším smyslu není o klidu, ale o kapacitě – kapacitě zůstat blízko tomu, co je pravdivé, i když je to bolestivé. Nenavádí nás k „překonání“ zármutku, ale učí nás, jak s ním kráčet. Během této cesty se postupně objevuje šest společníků, kteří formují způsob, jakým se setkáváme se svou ztrátou. Tito společníci – Přítomnost, Milost, Paměť, Stávání se, Sounáležitost a Důvěra – tvoří vztahový model uzdravení. Nepřicházejí v daném pořadí, ale krouží, překrývají se a vracejí. Společně nám pomáhají zůstat blízko sami sobě, zatímco se pohybujeme ve světě přetvořeném ztrátou.

Přítomnost: Celosrdné „ano“ realitě okamžiku

Přítomnost není pasivní. Je to celosrdné „ano“ realitě okamžiku, i když je tato realita bolestivá. Přítomnost od nás žádá jedinou věc: dovolit tomu, co je zde, aby zde bylo. Zármutek není jediná emoce, ale shromáždění stavů – smutek, hněv, zmatek, otupělost, touha, vyčerpání. Přítomnost zve každý z nich k rozpoznání. To je jednoduché pochopit, ale obtížné praktikovat. Většina z nás se snaží zvládat zármutek stejně jako všechno ostatní: utahováním, organizováním nebo snahou udržet kontrolu. Ale zármutek není něco, co mysl dokáže zvládnout. Je to návštěva – nezaměnitelná přítomnost, která přichází ve svůj vlastní čas. Prvním gestem přítomnosti je dovolení. Dovolení cítit vše – ne proto, že to něco napraví, ale proto, že je to upřímné. Cítit vše nás může nechat ztracené, ale jak napsal E.L. Doctorow, „Je to jako řídit auto v noci. Nikdy nevidíte dál než na dosah svých světlometů, ale celou cestu tak můžete ujet.“ Přítomnost nás doprovází, dech za dechem, dokud nezačneme znovu získávat pevnou půdu pod nohama.

Milost: Tichý pohyb života směrem k nám

Pokud je přítomnost způsob, jakým se setkáváme se životem, milost je způsob, jakým se život setkává s námi. Milost není dramatická. Je to úleva, která přichází, když přestaneme vzdorovat tomu, co je pravdivé. Milost nevytváříme; přijímáme ji. Často se objevuje malými, téměř nepostřehnutelnými způsoby: stálé společenství přítele, uvolnění v hrudi, laskavost cizince, úleva z hlubokého výdechu. Tyto okamžiky nevymažou bolest, ale připomínají nám, že v ní nejsme zcela sami. Milost otevírá malý prostor uvnitř bolesti. Postupem času nám pomáhá vplést ztrátu do tkaniny našich životů – ne jako něco, co je třeba překonat, ale jako něco, co nás prohlubuje, rozšiřuje a činí nás něžnějšími.