Před 200 lety naučil indický imigrant Brity mýt si vlasy a vynalezl šampon, jak ho známe dnes

Příběh Sake Deana Mahomeda, indického imigranta, který před více než 200 lety naučil Brity mýt si vlasy a vynalezl šampon, jak ho známe dnes, je fascinující. Slovo „šampon“ přitom původně nemělo s vlasy nic společného.

Příběh Sake Deana Mahomeda, indického imigranta, který před více než 200 lety naučil Brity mýt si vlasy a vynalezl šampon, jak ho známe dnes, je fascinující. Slovo „šampon“ přitom původně nemělo s vlasy nic společného. Dnes sice najdeme v obchodech nespočet lahviček s různými druhy šamponů, slibujícími zázraky od léčby lupů po dodání objemu, ale cesta k nim začala v přímořském městě v Anglii.

Dlouho předtím, než se šampon objevil v lahvičkách, lidé na téměř všech kontinentech již věděli, jak si vlasy čistit, obvykle s využitím toho, co jim nabídla příroda. Před přibližně 4 000 lety v údolí Indu (dnešní Pákistán, Indie a části Afghánistánu) lidé vařili mýdlové ořechy se sušenými indickými angrešty (amla), aby vytvořili jemný, pěnivý mycí prostředek na vlasy. Jinde se tento instinkt projevoval zcela odlišně. Lidé Yao v jižní Číně si své proslule dlouhé vlasy myli rýžovou vodou, staří Egypťané používali mydlici lékařskou a domorodí obyvatelé Severní Ameriky kombinovali kořeny juky s aloe vera. V Římě se k čištění vlasů používal olivový olej spolu se zakřiveným kovovým škrabákem zvaným „strigil“.

Slovo „šampon“ kdysi znamenalo něco jiného

Slovo „šampon“ vstoupilo do anglického jazyka kolem poloviny 18. století, převzaté z hindského „chāmpo“ (nebo jeho kořene „champna“), což znamená „tisknout, hníst nebo uklidňovat“. Etymologové sledují slovo ještě dále k sanskrtskému „capayati“, čímž „šampon“ pevně umisťují do světa fyzické péče: masáže pokožky hlavy, tření těla, hnětení svalů a léčebné koupele. Jinými slovy, „šampon“ začal jako masáž: celotělová procedura, která měla uvolnit starosti. Význam „mytí vlasů“ byl zaznamenán až mnohem, mnohem později, a to právě díky Sake Deanu Mahomedovi.

Mahomed se narodil v indické Patně v roce 1759. V dospělosti sloužil v armádě Britské východoindické společnosti, ale vše opustil, aby následoval svého přítele a velícího důstojníka do Irska. Tam se zamiloval do místní ženy Jane Daly, s níž se oženil a na počátku 19. století se s ní přestěhoval do Brightonu. Brighton byl v té době módní přímořskou destinací plnou aristokratů hledajících nejnovější léčebné kúry. Mahomed proto otevřel lázně. Byl to podnikatel. Dříve založil v Londýně Hindoostane Coffee House, často označovanou za první indickou restauraci v Anglii. Ve 35 letech napsal autobiografii s názvem The Travels of Dean Mahomed, čímž se stal prvním indickým autorem, který vydal knihu v angličtině. Ačkoli restaurace nakonec neuspěla, Mahomed se nikdy nevzdal – a jeho druhý podnik je ten, na který historie vzpomíná.

„Doktor Brighton“ a jeho slavné lázně

Uvnitř Mahomedových lázní v Brightonu se odehrávala celá smyslová událost: místnosti plné bylinné páry, teplá vůně indických olejů, tiché klidné dámské lázně za závěsy. Všichni sem přicházeli pro jeho charakteristickou nabídku, „šamponování“ – povzbuzující indickou terapeutickou masáž, spojenou s parními lázněmi a aromatickými oleji, které podle něj mohly ulevit od všeho, od revmatismu po ztuhlé klouby. Získat veřejnost na svou stranu a do svých lázní se ukázalo být překvapivě obtížné. Osobní hygiena ve viktoriánské éře zanechávala mnoho přání: ženy byly dokonce varovány před každodenním mytím vlasů z obavy, že jim vypadnou. Špinavé vlasy byly normou, stejně jako pudrované paruky, které byly módním řešením neglamurního problému.