Překvapivý objev: Nejrychlejší pavouk světa předběhne člověka a dosahuje 3,6 metru za sekundu

Nová studie analyzovala rychlost 258 různých druhů pavouků a identifikovala dosud nejrychlejšího. Jde o druh pavouka lovčíka (rod Heteropoda) pocházejícího z australského Queenslandu, který dokáže sprintovat rychlostí téměř 3,6 metru za sekundu.

Nová studie analyzovala rychlost 258 různých druhů pavouků a identifikovala dosud nejrychlejšího. Jde o druh pavouka lovčíka (rod Heteropoda) pocházejícího z australského Queenslandu, který dokáže sprintovat rychlostí téměř 3,6 metru za sekundu. To je v přepočtu přes 8 mil za hodinu, což pohodlně překonává průměrnou rychlost lidského joggingu, která se pohybuje mezi 4 a 6 mílemi za hodinu. Výzkumníci k měření použili speciální laboratorní nastavení s kamerou a mřížkovým papírem umístěným na plastovém podnosu nebo kovové desce.

Cílem studie však nebylo pouze stanovit rychlostní rekord. Vědci se zaměřili na to, jak evoluce a anatomie pavouků ovlivňují jejich běžecký výkon. Zjistili, že silný běžecký výkon, po zohlednění velikosti těla a společného původu, je spojen s relativně delšíma nohama. Méně pak s ekologickou skupinou, do které pavouk patří, a nikoli s tenkostí nohou nebo preferencí pro pohyb hlavou dolů či nahoru. Ačkoli oficiální světový rekord pro nejrychlejšího pavouka drží marocký pavouk flic-flac (Cebrennus rechenbergi), jeho pohyb je spíše kutálení než běh, a jeho průměrná maximální rychlost je 1,7 metru za sekundu, což ukazuje, jak tato nejnovější studie vyplnila mezeru v našem chápání rychlosti pavouků.

Tým zjistil, že větší pavouci bývají obecně rychlejší, s výjimkou největších druhů. Například malý oranžový pavouk Oonops pulcher, který váží přibližně 30 000krát méně než rekordní lovčík, byl pouze 18krát pomalejší. To potvrzuje předchozí výzkumy, které ukazují, že nejrychlejší zvířata často nejsou ani nejmenší, ani největší, ale že rozhodující jsou limity, které velikost těla a anatomie kladou na svalovou energii. Nejrychleji vzhledem ke své velikosti běhali pavouci lovící na zemi, pravděpodobně proto, že tráví mnoho času aktivním pronásledováním kořisti. Také evolučně mladší druhy vykazovaly největší variabilitu v rychlosti.

Tato studie představuje dosud nejkomplexnější katalogizaci rychlostí pavouků. Ukazuje, jak se fyzická kapacita a genetická historie kombinují a určují vlastnosti druhu. Vědci na závěr zdůrazňují, že v době, kdy výzkumu dominují strojové učení a umělá inteligence, je důležité nadále upřednostňovat experimenty a data z reálného světa. Pouze s takovými daty bude možné dosáhnout zásadních pokroků v našem chápání faktorů, které ovlivňují pohybový výkon u pavouků, jiných členovců a zvířat obecně.