Překvapivá aliance: Jak japonští důstojníci volně prozkoumávali koloniální Indii pod britským dohledem

Začátkem 20. století, v roce 1908, se německý důstojník hrabě Hans von Königsmarck setkal na cestě z Colomba do Tuticorinu s japonským armádním důstojníkem, panem Kaitou. Kaito systematicky prozkoumával Indii a vyjadřoval odpor k evropské moci v Asii se slovy: „Asie pro Asiaty.

Začátkem 20. století, v roce 1908, se německý důstojník hrabě Hans von Königsmarck setkal na cestě z Colomba do Tuticorinu s japonským armádním důstojníkem, panem Kaitou. Kaito systematicky prozkoumával Indii a vyjadřoval odpor k evropské moci v Asii se slovy: „Asie pro Asiaty. Proč by Evropa měla všechno uchvátit?“ Königsmarck si všímal, jak Kaito pečlivě píše a skicuje, a jeho zájem se prohloubil, když japonský důstojník s velkým zaujetím dokumentoval železniční most v Rohri. Takto intenzivní dokumentace by v koloniální Indii obvykle vzbudila podezření, avšak britští úředníci si na tyto japonské návštěvníky zvykli, což potvrdil i britský generál v Quettě.

Tento pravidelný příliv japonských vojenských návštěvníků umožnila Anglo-japonská smlouva z roku 1902, strategický pakt zaměřený na omezení ruské expanze ve východní Asii. Tato smlouva, považovaná za první dohodu podepsanou za rovných podmínek mezi západní a nezápadní mocností, odrážela mezinárodní uznání rychlé modernizace Japonska během éry Meidži. Do roku 1905 se dohoda rozšířila na Anglo-japonskou alianci, která zahrnovala i Britskou Indii. Británie uznala právo Japonska na kontrolu Korejského poloostrova, zatímco Tokio se zavázalo bránit Britskou Indii v případě vnějšího útoku. V roce 1906 západní noviny informovaly o příjezdu japonských důstojníků do Indie, aby studovali vojenskou organizaci a obranu severozápadní hranice, přičemž podobná výměna probíhala i opačným směrem. Americký tisk však na tuto rostoucí spolupráci pohlížel skepticky a tvrdil, že aliance pomáhá japonským ambicím a obchodu, často na úkor britských zájmů.

Japonský zájem o Indii přesahoval vojenskou oblast. Japonsko podporovalo obchod a povzbuzovalo indické studenty k zápisu na japonské univerzity, které nabízely technické vzdělání tehdy v Indii z velké části nedostupné a byly výrazně levnější než britské instituce. V roce 1908 například Rokusaburo Mochiji, poradce pro vzdělávání z Formosy (dnešní Tchaj-wan), cestoval do Indie, aby studoval tamní vzdělávací systém. Britské úřady mu poskytly veškerou podporu při návštěvách škol a získávání informací. Zájem se projevoval i na individuální úrovni, když v roce 1909 japonský student R Takebe požádal o přijetí na nově založenou zemědělskou vysokou školu Pusa v Biháru, což vyvolalo krátké zmatky v britské byrokracii, neboť škola dosud nepřijímala zahraniční studenty.

Navzdory prohlubujícím se diplomatickým vazbám a strategické alianci čelili japonští občané žijící v Britské Indii rasové diskriminaci. S rozvojem obchodu s bavlnou na počátku 20. století přicházela do Bombaje a Kalkaty vlna japonských bankéřů, lodních agentů a podnikatelů. Tato komunita požadovala stejný právní status a privilegia, jaké měli Britové, Evropané a Američané. Jedním z hlavních zdrojů nespokojenosti byl indický zákon o zbraních z roku 1878, který vyžadoval, aby Indové získali vládní licence k výrobě, držení, prodeji nebo nošení zbraní a střeliva. Evropané, američtí občané a Anglo-Indové byli z tohoto zákona vyňati, stejně jako někteří loajální indičtí princové, ale japonští rezidenti žádnou takovou výjimku neměli.