Vědci objevili nový druh luskouna: Savce podobného šišce, který je nejvíce pašovaným zvířetem světa

Luskoun, savec s překrývajícími se šupinami, který se v obranné pozici svine do klubíčka připomínajícího šišku, je bohužel nejvíce pašovaným savcem na světě. Jeho šupiny jsou důvodem nelegálního lovu, což vedlo k vysokému riziku vyhynutí všech druhů.

Luskoun, savec s překrývajícími se šupinami, který se v obranné pozici svine do klubíčka připomínajícího šišku, je bohužel nejvíce pašovaným savcem na světě. Jeho šupiny jsou důvodem nelegálního lovu, což vedlo k vysokému riziku vyhynutí všech druhů. Nyní však mezinárodní tým odborníků popsal dosud nerozpoznaný druh asijského luskouna, _Manis aurita_, který se vyskytuje v lesích Nepálu a severní Indie. Tento objev nejen zlepšuje naše chápání rozdílů mezi jednotlivými druhy, ale může také pomoci v prevenci pytláctví.

Dlouho bylo uznáváno osm druhů luskounů, které se dělí na africké a asijské. V roce 2023 byl sice na základě genetické analýzy identifikován nový druh _Manis mysteria_, ten však dosud nebyl spatřen živý. Již před více než pěti lety výzkumníci z nepálské Pokhara University poprvé zdokumentovali důkazy naznačující, že čínští luskouni (_Manis pentadactyla_) nejsou všichni stejní. Jedna populace těchto luskounů žije převážně v Číně, zatímco druhá se nachází v podhůří Himálaje, zasahující do částí Nepálu, Indie, Bhútánu a Myanmaru. Himálajský druh byl tehdy pojmenován _Manis indoburmanica_, neboli luskoun indo-barmský.

Anderson Feijó, asistent kurátora savců v chicagském Field Museum, a jeho kolegové se v té době věnovali desetileté analýze rodokmenu luskounů, při níž k jejich klasifikaci a určení evoluční historie využívali DNA a fyzické znaky. Narazili na zmínku o dalším druhu, _Manis aurita_, který byl popsán již v roce 1836, ale následně byl degradován na poddruh čínského luskouna. Vznikla tak zásadní taxonomická otázka: jaký je vztah mezi _indoburmanica_ a _aurita_? Jsou to stejné druhy, nebo odlišné? Klíčový kus skládačky přišel z Přírodovědného muzea v Londýně, kde se týmu podařilo úspěšně sekvenovat DNA přímo z historického typového exempláře nepálského poddruhu (_aurita_) z roku 1836. Moderní exempláře nalezené v Himálaji se shodovaly s _aurita_, což znamená, že druh popsaný jako _Manis indoburmanica_ by měl být klasifikován jako _Manis aurita_.

Mezi himálajským luskounem a čínským luskounem existují jemné rozdíly. Himálajský luskoun má ve srovnání s čínským luskounem větší tělo, delší ocas a menší uši. Oba druhy se navíc vyskytují v odlišných geografických oblastech, které se nepřekrývají.

Toto taxonomické objasnění hraje důležitou roli v ochraně tohoto ohroženého savce. Nové DNA analýzy mohou pomoci vědcům přesně určit druh luskouna, který byl upytlačen, a to pouhým testováním jeho šupin. Tyto druhy pak lze vysledovat zpět do konkrétních regionů, kde dochází k pytláctví. Objasnění také informuje o snahách o reintrodukci. Dříve by například mohli být čínští luskouni zaváděni do Nepálu, protože se nevědělo o rozdílech. Definování rozdílů mezi druhy a hranic jejich výskytu umožňuje přijímat lepší rozhodnutí v oblasti ochrany přírody.