Co zabilo Botticelliho múzu? Vědci po 550 letech odhalují překvapivou lékařskou diagnózu

Vědci se domnívají, že vyřešili 550 let starou lékařskou záhadu obklopující smrt Simonetty Vespucci, múzy slavného renesančního malíře Sandra Botticelliho.

Vědci se domnívají, že vyřešili 550 let starou lékařskou záhadu obklopující smrt Simonetty Vespucci, múzy slavného renesančního malíře Sandra Botticelliho. Nový výzkum, který kombinuje dějiny umění s klinickou endokrinologií, naznačuje, že Simonetta pravděpodobně zemřela na apoplexii hypofyzárního nádoru, nikoli na tuberkulózu, jak se dříve předpokládalo.

Původní studie z roku 2019 byla opatrná, avšak nová práce publikovaná v časopise Endocrinology, Diabetes and Metabolism jde dále. Apoplexie nastává, když hypofyzární nádor krvácí nebo se rychle zvětší, což obvykle způsobuje náhlou a silnou bolest hlavy, ztrátu zraku, zmatenost a rychlý hormonální kolaps. Tento scénář by vysvětloval, proč dříve zdravá mladá žena zemřela tak náhle a rychle, což je pro chronické infekce, jako je tuberkulóza, méně typické.

Tým opírá svůj závěr o tři hlavní důkazy. Zaprvé, fyzické změny viditelné na Botticelliho portrétech Simonetty, které ji zobrazují od 70. let 15. století až po posmrtné Zrození Venuše (1482–1485), naznačují nádor rostoucí po měsíce či roky. Zadruhé, symptomy popsané v kronikách jejího posledního onemocnění – dopisy mezi Pierem Vespuccim a Lorenzem Medicejským, které popisují její kolaps na plese, následné bolesti hlavy, halucinace, zvracení a horečku – se shodují s klinickým obrazem apoplexie. Zatřetí, dvě zdokumentované události v měsících před její smrtí – kolaps během intenzivního tance na plese a údajné násilné setkání s Alfonsem II. Aragonským, vévodou z Kalábrie – mohly pravděpodobně vyvolat krvácení nebo náhlé zvětšení nádoru.

Ačkoli neexistují žádné tkáňové vzorky ani skeny z roku 1476, kombinace obrazů, historických dopisů a klinického uvažování nabízí ucelenější příběh. Nádor, který dokáže pomalu měnit rysy obličeje, je schopen při prasknutí i rychle usmrtit. Tento výzkum povzbuzuje historiky i lékařské profesionály, aby se znovu podívali na podobné případy. Lékařské znalosti mohou někdy zodpovědět otázky, které samotné historické záznamy nedokážou, a historické hádanky zase mohou inspirovat medicínu k novému pohledu na to, jak se nemoc vyvíjí v těle v průběhu času.