Neskutečný plán vědce: Jak Země přežije zánik Slunce a zůstane obyvatelná 9,1 milionů bilionů let

Za přibližně pět miliard let se očekává, že našemu Slunci dojde vodíkové palivo. Následně se rozšíří do podoby rudého obra, který buď pohltí Zemi, nebo ji vyšle spirálovitě pryč, což by znamenalo téměř jistý konec veškerého života na naší modré planetě.

Za přibližně pět miliard let se očekává, že našemu Slunci dojde vodíkové palivo. Následně se rozšíří do podoby rudého obra, který buď pohltí Zemi, nebo ji vyšle spirálovitě pryč, což by znamenalo téměř jistý konec veškerého života na naší modré planetě. Nezávislý výzkumník Gabriel Harry však ve svém článku, přijatém k publikaci v Journal of the British Interplanetary Society, nastiňuje možnou cestu, jak by lidstvo mohlo přežít i po zániku Slunce, aniž by muselo opustit naši planetu.

Ačkoliv se jedná o extrémně vzdálenou a spekulativní myšlenku, Harry ji popisuje jako zábavný myšlenkový experiment, který by mohl zajistit obyvatelnost Země po dalších „9,1 milionů bilionů let“. Jeho odvážný plán, který podrobněji představil i na Phys.org, zahrnuje několik klíčových kroků. Nejprve navrhuje zablokovat Slunce, aby se Země nespálila, umístěním obrovské sluneční clony v Lagrangeově bodě 1 (L1), což je gravitační rovnovážný bod mezi Sluncem a Zemí. Tato clona by musela pokrýt obrovskou 70stupňovou oblast oblohy, aby zastínila rudého obra, a její poloměr by dosahoval přibližně 700 000 kilometrů, přičemž by byla ukotvena uhlíkovým lanem dlouhým téměř dva miliony kilometrů.

Pro zajištění potřebného tepla, které by clona blokovala, Harry navrhuje vyslat fúzní reaktory do hloubky asi 6 400 kilometrů do atmosféry Jupiteru, kde by produkovaly energii. Ta by pak byla laserem přenášena zpět na Zemi. Aby se Země vzdálila od umírajícího Slunce, Harry předpokládá, že by bylo možné „přesměrovat asteroid tak, aby milionkrát proletěl blízko zemského povrchu“. Gravitační prakový efekt by postupně přenášel energii a zvětšoval oběžnou dráhu Země. Takto vzdálená Země by však přestala mít tektonickou aktivitu a cykly živin, což by podle Harryho mohlo být vyřešeno „potápěním dvou kilogramů antihmoty“ denně do zemského jádra.

V ještě vzdálenější budoucnosti, za čtyři až pět miliard let, by přeživší lidé museli přesunout celou sluneční soustavu z cesty blížící se galaxie Andromeda, která je v kolizním kurzu s Mléčnou dráhou. K tomu Harry navrhuje vystřelit „paprsek vodíku těsně nad nebo pod severním či jižním pólem Slunce“, aby se vygeneroval další „gravitační prakový efekt“. Tento komplexní návrh by lidstvu umožnil zůstat na Zemi, aniž by muselo překonávat mezihvězdné vzdálenosti – což by vyžadovalo „milionkrát“ více energie – nebo terraformovat novou planetu. Harry argumentuje, že nic není lepšího než zůstat na Zemi, pohodlném místě, které je domovem organického života už asi čtyři miliardy let. Podle něj by díky těmto opatřením „život na Zemi po 9,1 milionů bilionů let užíval příjemnou geologii, bezpečí, roční období, dny a hvězdné noci – dokud za sto bilionů let nezhasne poslední hvězda a noční obloha se nezmění v temnotu.“