Dogenova metoda 'odmyšlení myšlení' nabízí cestu k vnitřní svobodě a klidu mysli.

Dogen, významný buddhistický mistr, definoval meditaci jako „odmyšlení myšlení“. Tato praxe spočívá v rozebírání konceptů, které si člověk nese, zejména těch, jež mu způsobují utrpení.

Dogen, významný buddhistický mistr, definoval meditaci jako „odmyšlení myšlení“. Tato praxe spočívá v rozebírání konceptů, které si člověk nese, zejména těch, jež mu způsobují utrpení. Mnohé z těchto konceptů jsou pevně zakořeněné a představují takzvané „sommut“ (z páli sammati) – konvence, jimiž komunikujeme a dáváme smysl světu kolem nás, především v sociální sféře, skrze vnitřní i vnější dohody. Slova jako „červená“ nebo „modrá“, „líbí se“ či „nelíbí se“ jsou příklady jazykových konceptů, na nichž se učíme shodnout.

Podobné koncepty si však neseme i uvnitř sebe. Máme mnoho přesvědčení o sobě samých a o tom, jak funguje naše mysl. Některá jsou užitečná, jiná však mohou být škodlivá, zvláště pokud pocházejí z nezdravého prostředí. Cílem je naučit se tyto myšlenky „odmyslet“, což neznamená je jen odložit, ale rozebrat je, obrátit naruby a zpochybnit. Pro správné zpochybňování je nezbytné nejprve uvést mysl do klidného stavu. Proto se praktikuje koncentrace, aby bylo možné myšlenky zkoumat z místa vyvážené pohody, nikoli z zoufalství či neurotického odporu.

Člověk se může například zamyslet nad vnímáním mysli. Namísto představy mysli jako očí hledících vpřed, lze ji vnímat jako záři šířící se do všech směrů, kde jsou všechny směry rovnocenné. Podobně je to s dechem. Když se mluví o šíření dechu po těle, nemyslí se tím vzduch, ale energie. V těle existuje mnoho vrstev energie, které naše společnost často nepodporuje vnímat. Změna vnímání těla z pevné hmoty na energii dechu může zásadně proměnit prožívání. Představa, že prvotní vnímání rukou, nohou, trupu či hlavy je energie, a teprve poté přichází vnímání pevnosti, tepla či chladu, umožňuje dechu získat prioritu.

Tento přístup je užitečný i při zvládání bolesti. Bolest se často spojuje s elementem země a pocitem pevnosti těla, což ji činí zdánlivě pevnou. Aby se člověk přes to dostal, je třeba zpochybnit pevnost bolesti. Co se stane, když vnímáme dech dříve než bolest? Často máme podvědomou tendenci nechat energii dechu proudit k bolesti a tam se zastavit, což situaci zhoršuje. Napínáme se kolem bolesti ve snaze ji ohraničit, ale tím bráníme proudění energie. Pokud obrátíme toto vnímání a dáme dechu prioritu, bolest se stane sekundární. Dech je fyzický element, zatímco bolest je spíše ostrost, zvýšený pocit nelibosti. Jakmile se bolest oddělí od pevnosti těla, stane se mnohem plynulejší a méně podstatnou.

Ajahn Chah přirovnává tuto situaci k sezení na jediném místě v domě, kde jste vy pánem. Ostatní, tedy myšlenky a pocity, přicházejí a odcházejí, ale vy zůstáváte na svém místě. Vnímání dechu tímto způsobem dává člověku větší kontrolu nad tělesnými pocity. Dech je tu první, bolest je druhá. Bolest si nepřivlastnila místo, pokud jí ho sami nepředáme.