Ekonomové volají po sběru klíčových dat: Jen ta objasní, jak AI změní vaši práci

V Silicon Valley se často hovoří o tom, že umělá inteligence (AI) nevyhnutelně povede k rozsáhlému úbytku pracovních míst. Nálada je natolik pochmurná, že i výzkumníci z firem jako Anthropic předpovídají recesi a narušení kariérních cest pro začínající pracovníky.

V Silicon Valley se často hovoří o tom, že umělá inteligence (AI) nevyhnutelně povede k rozsáhlému úbytku pracovních míst. Nálada je natolik pochmurná, že i výzkumníci z firem jako Anthropic předpovídají recesi a narušení kariérních cest pro začínající pracovníky. Generální ředitel Anthropic, Dario Amodei, dokonce prohlásil, že AI by mohla nahradit veškerou lidskou práci do pěti let. Tyto předpovědi přirozeně vyvolávají paniku mezi zaměstnanci a přispívají k obavám z budoucnosti.

I ekonomové, kteří dříve varovali před unáhlenými závěry o dopadu AI na zaměstnanost, nyní připouštějí, že její vliv může být jedinečný a bezprecedentní. Alex Imas z Chicagské univerzity zdůrazňuje, že naše současné nástroje pro předpovídání těchto změn jsou značně nedostatečné. Příkladem je metoda, kdy se na základě vládního katalogu úkolů (z roku 1998) určuje „expozice“ jednotlivých profesí vůči AI. Například realitní makléř je podle této metody „exponován“ z 28 %. Tato data pak využívají firmy jako Anthropic k analýze, jak lidé AI skutečně používají.

Imas však tvrdí, že samotná „expozice“ úkolů AI je zavádějící a nepředpovídá skutečné nahrazení pracovních míst. Je relevantní pouze v nejextrémnějších případech, kdy AI dokáže provádět doslova každý úkol v dané práci levněji a efektivněji než člověk – podobně jako kdysi zmizela profese obsluhy výtahu. Pro většinu profesí je situace mnohem složitější. Například programátor, který díky AI nástrojům dokončí práci za jeden den místo tří, se stává produktivnějším. Klíčovou otázkou pak je, zda zaměstnavatelé budou chtít více zaměstnanců, aby uspokojili vyšší poptávku, nebo méně, protože stávající tým je efektivnější.

Tato otázka, která by měla trápit každého tvůrce politik, závisí na konkrétním odvětví. V případě programátorů může vyšší efektivita vést ke snížení cen aplikací. V konkurenčním prostředí to může zvýšit poptávku. Pokud se poptávka výrazně zvýší, firma může růst a najímat více inženýrů. Pokud se však poptávka zvýší jen minimálně, bude potřeba méně programátorů a dojde k propouštění. Tato dynamika, známá jako cenová elasticita poptávky (jak moc se změní poptávka po produktu, když se změní jeho cena), je klíčová. A právě tato data nám v současné době chybí napříč celou ekonomikou.

Imas poukazuje na to, že zatímco máme data o cenové elasticitě pro zboží jako cereálie nebo mléko (díky partnerství univerzit se supermarkety), chybí nám pro profese jako lektoři, weboví vývojáři nebo dietologové, které jsou rovněž „exponovány“ AI. Tato data jsou roztroušena u soukromých firem a konzultantů, ale nejsou systematicky shromažďována a zpřístupněna výzkumníkům. Imas proto vyzývá k „projektu Manhattan“ na sběr těchto statistik napříč celou ekonomikou, a to i pro obory, které zatím nejsou AI ovlivněny, ale v budoucnu se jimi stanou. Ačkoli by to vyžadovalo čas a peníze, takový krok by ekonomům poskytl první realistický pohled na budoucí vývoj pracovního trhu s AI a tvůrcům politik by dal šanci vytvořit účinný plán.