Vesmírný odpad jako poklad: Cirkulární ekonomika na oběžné dráze může zachránit ozónovou vrstvu

Namísto spalování vysloužilých satelitů v atmosféře přichází vědci s vizí recyklace a oprav přímo ve vesmíru. Tento přístup může ochránit ozónovou vrstvu před kovovým popelem a zároveň využít suroviny v hodnotě až 1,2 bilionu dolarů.

Pohled na jasnou noční oblohu dnes nabízí stále častější pohled na světelné stopy, které jsou symbolem nového vesmírného věku. To, co však zůstává lidskému oku skryté, je narůstající dopad na atmosféru, která je nezbytná pro život na Zemi. Vlna startů satelitů a jejich následných návratů do atmosféry totiž začíná zásadním způsobem měnit chemii a fyziku středních a horních vrstev našeho vzdušného obalu. Odborné studie varují před poškozováním ozónové vrstvy, zahříváním stratosféry a vznikem nových kovových aerosolů, které pocházejí z hořících kosmických lodí. Tempo těchto změn se rychle zrychluje a bez přehodnocení způsobu, jakým satelity využíváme a likvidujeme, riskujeme, že jeden environmentální problém v podobě přeplněných oběžných drah vyměníme za jiný – atmosféru zamořenou raketovými sazemi a satelitním popelem.

Skrytá hrozba v horních vrstvách atmosféry

Současným standardem je, že většina satelitů je na konci své životnosti navedena do atmosféry, kde se vlivem extrémního tepla dosahujícího tisíců stupňů Celsia rozpadnou. Tento proces „sebedestrukce“ sice uvolňuje místo na oběžné dráze, ale do ovzduší uvolňuje obrovské množství oxidu hlinitého a dalších kovů. Odhady naznačují, že do roku 2030 by se takto mohlo do střední atmosféry každoročně uvolňovat desetitisíce tun hliníku, mědi nebo lithia. Oxid hlinitý je přitom nebezpečný tím, že funguje jako katalyzátor chemických reakcí, které ničí ozónovou vrstvu chránící povrch Země před škodlivým slunečním zářením. Raketové motory spalující uhlovodíková paliva navíc vypouštějí černé saze, které zahřívají stratosféru a mění proudění větrů. Modelování naznačuje, že tento vývoj by mohl měřitelně oslabit globální ozón a oddálit jeho zotavení, kterého bylo dosaženo díky Montrealskému protokolu z roku 1987.

Rekordní tempo startů a jejich následky

Roky 2024 a 2025 přinesly nové rekordy v počtu startů do vesmíru, což je poháněno především budováním obřích konstelací pro poskytování širokopásmového internetu, jako je například síť Starlink společnosti SpaceX. Odhady hovoří o více než 315 startech v roce 2025. Takové tempo znamená bezprecedentní provoz i při návratech do atmosféry. Kromě environmentálních rizik se objevují i rizika pozemská – ačkoliv je individuální riziko zásahu padajícími troskami velmi nízké, s rostoucím počtem nekontrolovaných vstupů do atmosféry se zvyšuje riziko kolektivní. Pod tlakem je také astronomie; simulace ukazují, že pokud konstelace dosáhnou plánovaných rozměrů, velké množství snímků z pozemních i vesmírných observatoří bude znehodnoceno světelnými stopami satelitů.

Cesta k cirkulární ekonomice ve vesmíru