Potomků Čingischána je méně, než se myslelo: Nový výzkum odhaluje genetickou realitu

Pátrání po dobyvatelském chromozomu

Nový výzkum založený na analýze Y chromozomu elit Zlaté hordy naznačuje, že genetické dědictví mongolského vládce Čingischána je pravděpodobně mnohem méně rozšířené, než naznačoval populární odhad z počátku tisíciletí. Po dvě desetiletí se v odborných kruzích opakoval odhad, že až jeden z 200 mužů na světě by mohl být potomkem legendárního dobyvatele. Nová studie publikovaná v odborném časopisu PNAS však naznačuje, že realita je mnohem střízlivější. Analýza starověké DNA z oblasti dnešního Kazachstánu totiž ukazuje, že slavná „čingischánovská“ genetická linie je výrazně vzácnější, než se dosud předpokládalo.

Čingischán, původním jménem Temüdžin, založil roku 1206 Mongolskou říši, která se během několika desetiletí rozprostírala od Tichého oceánu až po střední Evropu. Se svou ženou Börte měl čtyři syny a pět dcer. Nejstarší syn Džoči vládl severozápadní části říše, později známé jako Zlatá horda.

Podle kazašského folkloru spočívá Džočiho tělo v mauzoleu v oblasti Ulytau ve středním Kazachstánu. Archeologové se proto rozhodli tuto legendu prověřit a zároveň získat dosud chybějící genetická data o elitách Zlaté hordy. Tým vedený biologickým antropologem Aykem Askapulim analyzoval mužské kosterní pozůstatky ze tří středověkých mauzoleí připisovaných Džočimu a dalším příslušníkům elity Zlaté hordy. Klíčový byl výzkum Y chromozomu, který se dědí výhradně z otce na syna – tedy ideální nástroj pro sledování mužské dynastické linie.

Radiokarbonové datování ukázalo, že dvě z nalezených koster pocházejí z období mezi lety 1286 a 1398, takže nemohly patřit přímým synům Čingischána. Přesto však DNA odhalila něco zajímavého: tito muži sdíleli společnou otcovskou linii, která se objevila i u jedince z 18. století. Vše nasvědčuje tomu, že jde o genetickou větev spojovanou s Čingischánovým rodem.

Pátrání po dobyvatelském chromozomu

V roce 2003 publikovali vědci studii, podle níž se zvláštní linie Y chromozomu označovaná jako C3* rozšířila z Mongolska zhruba před tisíci lety a dnes je běžná napříč bývalým územím Mongolské říše. Autoři tehdy odhadovali, že by tuto linii mohlo nést asi 0,5 % mužské populace – tedy zhruba jeden z 200 mužů na světě.

Nová studie však ukazuje, že situace je poněkud složitější. Skupina C3* se mezitím ukázala být „košatým genetickým stromem“ s mnoha větvemi. Elity Zlaté hordy patřily jen k jedné z nich – a právě tato konkrétní větev je dnes velmi vzácná. Podle vědců to znamená, že počet skutečných potomků Čingischána je pravděpodobně výrazně nižší, než se dlouho předpokládalo.

Genetická analýza také ukázala, že zkoumaní jedinci měli převážně původ ve starověkých severovýchodoasijských populacích. Zároveň však nesli genetické stopy Kipčaků – kočovného etnika příbuzného východním Skythům, které bylo ve středověku integrováno do Zlaté hordy. Výsledky tak potvrzují, že mongolská expanze nebyla jen vojenským tažením, ale i procesem intenzivního mísení populací napříč euroasijskými stepmi.

Nezodpovězená otázka

Zásadní otázka však zůstává nezodpovězena. Dosud nebyl nalezen hrob samotného Čingischána ani žádného z jeho přímých synů a bez jejich genetického vzorku nelze s absolutní jistotou potvrdit, jak přesně vypadala „pravá“ chromozomová linie zakladatele říše. Vědci proto pracují s nepřímými důkazy – genealogickými záznamy, archeologickými nálezy a genetickými shodami v hrobech tehdejší elity.

Podle Askapuliho by definitivní průlom mohl přijít, pokud by se podařilo identifikovat hrob historicky doloženého Čingischánova potomka. Ani pak by ale nejspíš nešlo o jednoduchý příběh – genetika středověkých dynastií je plná nečekaných zvratů, adopcí, politických sňatků i nejasných rodových linií. Jedno je však nejspíš jisté: legenda o tom, že každý dvoustý muž na světě je potomkem mongolského dobyvatele, je nejspíš přehnaná.