Co je to „civilizace“? Historie slova odhaluje, jak se zrodila představa o nadřazenosti a rozdělení

Slovo „civilizace“ vzniklo v 18. století v období osvícenství, aby popsalo společenský řád, který evropští filozofové a spisovatelé tehdy vnímali jako rodící se v částech západní Evropy.

Slovo „civilizace“ vzniklo v 18. století v období osvícenství, aby popsalo společenský řád, který evropští filozofové a spisovatelé tehdy vnímali jako rodící se v částech západní Evropy. Jeho kořeny sahají k dřívějším evropským výrazům, kde „civilní“ označovalo zdvořilost a „zdvořilost“ kód mírumilovného chování nezbytného pro městský život.

Jedním z prvních, kdo tento termín použil, byl francouzský politický ekonom Victor de Riqueti, markýz de Mirabeau. Ve svém díle „Přítel člověka aneb Pojednání o populaci“ (1756) spojoval civilizaci se třemi hlavními myšlenkami. Zaprvé, Mirabeau popsal historickou roli křesťanství jako „primární hnací síly civilizace“, která podle něj potlačovala lidské násilí a postupně vedla Evropany k přátelství. Zadruhé, používal slovo k popisu „přirozeného cyklu barbarství a civilizace“, což naznačovalo, že všechny národy se nacházejí na cestě mezi stavem barbarů a vznešenými výšinami civilizovaných. Ti, kdo dosáhli výšin, museli dbát na to, aby nespadli. Zatřetí, Mirabeau varoval před „návratem barbarství a útlaku“, který by zničil „civilizaci a svobodu“, a ohrozil tak „lidstvo obecně“. Civilizace podle něj potřebovala obranu, zejména před takzvanými „barbary“, kteří mohli být i mezi námi.

Již u samotného zrodu slova se tak objevuje hluboce zakořeněná představa oddělení a domnělé nadřazenosti. Tato privilegia se často projevovala v pohrdání nebo strachu z „barbarů“, kteří museli být „civilizováni“ – odvráceni od jejich předpokládané divokosti, pohanství nebo pouhé zvířeckosti. Tyto konotace se dodnes odrážejí v současném používání termínu, například při odkazech na konkrétní civilizace jako Římany, Babyloňany nebo Inky. Tyto civilizace, ačkoliv se lišily jazykem a zákony, dokázaly zajistit poměrně kultivovaný způsob života v prosperujících městech s tekoucí vodou, kanalizací, silnicemi a mosty.

V roce 1996 americký politolog Samuel P. Huntington ve své knize „Střet civilizací a přetváření světového řádu“ navázal na tento „cihlový a maltový“ pohled. Tvrdil, že v poststudenoválečné éře bude globální řád rozdělen spíše konflikty mezi odlišnými civilizacemi než ideologickými rozpory. Ačkoli byla Huntingtonova teze široce zpochybněna, myšlenka pluralitních civilizací přetrvává.

Dnes je však nejvýznamnějším významem slova to, co bychom mohli nazvat „Civilizací s velkým C“, například „Západní civilizace“. Ta je stále pravidelně zmiňována k vyjádření určité historie, která spojuje Británii a západní Evropu s jejich vzdálenými koloniálními výhonky. Více než jen historie, Západní civilizace také naznačuje identitu, jako by toto označení zahrnovalo to, kým jsme jako národ. V této identifikaci spočívá ono hlubší rozdělení.