Překvapivý obrat v evoluci: Neandertálská DNA v nás nemusí být z křížení, ale od společného předka

Dlouho se věřilo, že mnoho moderních lidí nosí v sobě „vnitřního neandertálce“ – malé množství neandertálské DNA, které jsme získali křížením s tímto příbuzným druhem před zhruba 45 000 lety, když Homo sapiens dorazil do Evropy.

Dlouho se věřilo, že mnoho moderních lidí nosí v sobě „vnitřního neandertálce“ – malé množství neandertálské DNA, které jsme získali křížením s tímto příbuzným druhem před zhruba 45 000 lety, když Homo sapiens dorazil do Evropy. Tento objev, za který švédský genetik Svante Pääbo získal Nobelovu cenu, byl spojován s řadou lidských vlastností a zdravotních stavů.

Francouzští populační geneticisté Lounès Chikhi a Rémi Tournebize z Université de Toulouse však v roce 2024 zpochybnili základ této rozšířené teorie. Navrhli alternativní vysvětlení pro stejné genomické vzorce. Podle nich se původní důkazy pro „vnitřního neandertálce“ opíraly o statistický předpoklad, že se lidé, neandertálci a jejich předci náhodně pářili v obrovských, kontinentálních populacích. Archeologické, genetické a fosilní důkazy však ukazují, že Homo sapiens se vyvíjel v Africe v menších, izolovaných skupinách, oddělených pouštěmi, horami a kulturními bariérami. Lidé se častěji pářili uvnitř těchto skupin, což je dynamika označovaná jako populační struktura.

Pokud se vezme v úvahu populační struktura, existují jiné způsoby, jak vysvětlit sdílenou DNA mezi moderními lidmi a neandertálci, které nevyžadují žádné mezidruhové křížení. Chikhi a Tournebize se domnívají, že je pravděpodobnější, že tuto DNA zdědili neandertálci i některé skupiny Homo sapiens v Africe od společného předka žijícího před nejméně půl milionem let. Pokud mezi skupinami Homo sapiens nesoucími tyto genetické varianty byli i ti, kteří migrovali z Afriky, pak by oba lidské druhy měly tuto DNA společnou již v době, kdy se setkaly v Evropě a Asii – bez nutnosti pohlavního styku.

Jejich argument se týká nejen populační struktury, ale především metodologie – jak moderní evoluční věda využívá počítačové modely a statistické techniky k interpretaci obrovského množství genetických dat. Mnozí vědci, včetně Williama Amose z University of Cambridge a Aarona Ragsdalea z University of Wisconsin–Madison, oceňují tuto kritiku a zdůrazňují potřebu realističtějších modelů. Zatímco někteří, jako David Reich, stále pevně věří v mezidruhové křížení, většina vědecké komunity vítá vývoj strukturovaných modelů, které lépe zohledňují skutečnou dynamiku populací. Tento posun vede k hlubšímu a přesnějšímu pochopení složité historie lidské evoluce a zdůrazňuje význam pečlivého výběru statistických předpokladů ve vědeckém výzkumu.