Méně fotek, více zvuků: Jak nahrávání okolí prohlubuje všímavost a mění pohled na svět

Autorka článku, Jenny Nelson, si užívá svůj každodenní život ve velkém městě, ať už jde o vyřizování pochůzek na kole, návštěvu knihovny nebo pomoc v komunitní zahradě. Přestože by ráda žila plně v přítomném okamžiku, cítila nutkání uchovávat důkazy o svých zážitcích.

Autorka článku, Jenny Nelson, si užívá svůj každodenní život ve velkém městě, ať už jde o vyřizování pochůzek na kole, návštěvu knihovny nebo pomoc v komunitní zahradě. Přestože by ráda žila plně v přítomném okamžiku, cítila nutkání uchovávat důkazy o svých zážitcích. Po léta, stejně jako mnoho jiných, sbírala tyto důkazy prostřednictvím fotografií v telefonu, původně určených pro sdílení na sociálních sítích.

Postupem času se však tato praxe stala vyčerpávající a nepříjemnou, což vedlo k jejímu ústupu ze sociálních médií. Zvyk fotografovat jí však zůstal. Uvědomila si, jak digitální nepořádek narůstá mnohem nenápadněji než ten fyzický. Při kontrole cloudového úložiště objevila nejen cenné okamžiky, ale také desítky téměř identických fotek koček, snímky obrazovky stresujících zpráv a opakující se záběry tulipánů z botanické zahrady. Začala se ptát, zda se vyplatí platit za ukládání takového množství dat a zda je nutné v tomto trendu pokračovat.

Jako hudebnice s experimentálním vkusem našla autorka novou záměrnost v naslouchání a nahrávání zvuků. Inspirována avantgardními hudebníky a etnomuzikology začala s terénními nahrávkami – zachycováním zvuku v reálném prostředí. Tato praxe, běžná v rozhlasových dokumentech a mezi průzkumníky přírody, vyžaduje mnohem větší záměrnost než běžné fotografování. Její první zkušenost s terénním nahráváním proběhla během cesty do severního Thajska, kde se cítila zahlcena tlakem na pořizování fotografií. Místo toho začala nahrávat zvuky okolí, jako jsou projíždějící skútry nebo zvony chrámů. Zjistila, že zvukové nahrávky dokážou lépe zachytit momenty, se kterými fotografie bojují, například v temné jeskyni nebo při západu slunce.

I když některé zvuky, jako vodopády, mohou po nahrání ztratit svou jedinečnost, autorka našla inspiraci v jejich univerzalitě a rozhodla se nahrávat i doma. Její byt v šestém patře v Brooklynu nabízí bohatou zvukovou kulisu: hlasitý radiátor, pípání výtahu, dětský křik z hřiště, zkoušející kapely, automobilové alarmy a helikoptéry. Co dříve vnímala jako rušivý hluk, se pro ni stalo pokladnicí zvuků. Autorka poznamenává, že lidé často negativně hodnotí hluk a používají sluchátka s potlačením hluku. Praxe nahrávání zvuku však změnila její myšlení, takže dříve dráždivé zvuky nyní vnímá jako neutrální, nebo dokonce fascinující. Terénní nahrávání je také flexibilní; neočekávané zvuky se často prolínají a vytvářejí něco nového a často lepšího, než byl původní záměr.

Při nedávné návštěvě botanické zahrady, kde opět kvetly tulipány, autorka odolala nutkání je fotografovat. Místo toho, jako experiment v sebekázni a zvědavosti, nahrávala zvuky: vodu z fontány, zpěv ptáků, pláč dětí a tlumené hovory lidí. Toto komplexní zachycení prostředí jí připomnělo, že žijeme ve „skutečném, plném světě“.