Nová teorie mění chápání představivosti: Mozek ji netvoří od nuly, ale tvaruje z existujících vzorců

Dosavadní vědecké poznatky o tom, jak funguje představivost v mozku, jsou zpochybňovány novou teorií. Tradičně se předpokládalo, že vizuální představivost probíhá jako obrácený proces vidění.

Dosavadní vědecké poznatky o tom, jak funguje představivost v mozku, jsou zpochybňovány novou teorií. Tradičně se předpokládalo, že vizuální představivost probíhá jako obrácený proces vidění. Zatímco vidění začíná světlem vstupujícím do očí, které spouští nervové signály postupující přes různé mozkové oblasti – od rozpoznávání jednoduchých rysů po sestavování celých scén – představivost měla fungovat opačně. Měla začínat abstraktní myšlenkou (například vzpomínkou na tvář přítele), která by se vracela zpět do raných vizuálních oblastí, kde by se tvář rekonstruovala z jejích částí.

Nový výzkum však ukazuje, že tato „zpětná aktivita“ nespouští vizuální neurony stejným způsobem jako skutečné vidění. Místo toho v raných vizuálních oblastech spíše ovlivňuje již probíhající mozkovou aktivitu. I se zavřenýma očima totiž tyto oblasti neustále produkují měnící se vzorce neuronální aktivity, které se podobají těm, jež mozek používá ke zpracování skutečného vidění. Představivost tak nepotřebuje vytvářet obraz od základů, protože surový materiál je již přítomen. Vnitřní šum vizuálních oblastí obsahuje fragmenty všech známých tváří, které neustále procházejí v nízké intenzitě.

Podle nové teorie představivost funguje tak, že tyto proudy, které by jinak odnesly jednotlivé fragmenty pryč, zastaví. Stačí malé, cílené potlačení neuronů, které jsou taženy jiným směrem, a tvář přítele se vynoří z šumu, podobně jako signál prořezávající se statikou. Experimenty na myší ukázaly, že umělé zapnutí pouhých 14 neuronů v senzorické oblasti mozku stačí k tomu, aby si zvíře všimlo podnětu a reagovalo. To naznačuje, jak malý zásah v mozku může ovlivnit chování. U lidí sice není známo, kolik neuronů je potřeba k přeměně vnitřní aktivity na vědomý zážitek představivosti, ale rostoucí důkazy ukazují na význam tlumení neuronální aktivity.

Již dřívější experimenty ukázaly, že když si lidé něco představovali, otisk, který to zanechalo na jejich chování, odpovídal potlačení neuronální aktivity, nikoli jejímu spuštění. Další důkazy tuto teorii posilují. Přibližně jeden ze sta lidí trpí afantazií, což znamená, že si nedokážou vůbec vytvářet mentální obrazy. Naopak jeden z třiceti lidí si tyto obrazy vytváří tak živě, že se blíží intenzitě skutečně viděných obrazů, což je známé jako hyperfantazie. Výzkum zjistil, že lidé se slabší mentální představivostí mají vzrušivější rané vizuální oblasti, kde neurony snáze samovolně spouštějí aktivitu. To je v souladu s vizuálním systémem, jehož spontánní vzorce je obtížnější udržet v požadovaném tvaru.

Hypotéza přetváření spontánní aktivity – nová teorie, že představivost vyřezává obrazy z neustálého proudu probíhající mozkové aktivity – vysvětluje, proč se představivost obvykle jeví slabší než zrak. Zároveň objasňuje, proč jen zřídka ztrácíme přehled o tom, co je co. Vizuální vnímání přichází se silou a pravidelností, které se vnitřní vzorce mozku nevyrovnají. Představivost pracuje s těmito vzorci, nikoli proti nim, a přetváří to, co už existuje, v něco, co téměř vidíme.