DNA přepisuje historii Slovanů: Vědci odhalili, odkud skutečně přišli

Nové analýzy DNA z kostí starověkých a raně středověkých populací přinášejí zásadní poznatky o genetické a kulturní různorodosti současné Evropy. Výzkum, na kterém se podílela i česká vědkyně Zuzana Hofmanová z Ústavu archeologie a muzeologie v Brně a Institutu Maxe Plancka v Lipsku, objasňuje, z jaké oblasti měli do střední Evropy dorazit Slované. Zjištění byla publikována v prestižních mezinárodních časopisech Nature a Genome Biology.

Cíle a překvapivé objevy

Hlavní motivací genetických analýz byly dva projekty. První se zaměřoval na formování raně středověké populace, druhý měl širší záměr – prozkoumat možnosti využití DNA k zodpovídání archeologických a historických otázek. Jedna z těchto otázek se týkala příchodu Slovanů do Evropy. Původním cílem nebylo primárně objevit konkrétní lokalitu původu Slovanů, jelikož data byla generována hlavně ze střední Evropy a z východní Evropy jich bylo málo. Nicméně, z výzkumu neplánovaně vyplynulo, že Slované pravděpodobně migrovali na západ z oblastí mezi dnešním jižním Běloruskem a střední Ukrajinou.

Metodika a výzvy výzkumu

Výzkum se zaměřil na časový záběr, který se překrýval se změnou archeologické kultury a dobou, kdy byli Slované poprvé historicky zmiňováni (6. století). Historické prameny jsou však omezené a geograficky nepřesné, což ztěžuje jejich propojení s archeologickými nálezy. Kosterní záznamy navíc vykazují stovky let mezer kvůli tehdy převažující kremaci. Studenti se snažili potvrdit genetické změny pozorováním období před a po příchodu Slovanů. Díky analýzám předslovanského období (stěhování národů, 5. až 6. století) a slovanského období (počátek raného středověku, 6. až 7. století) dospěli k zajímavým vědeckým výsledkům. Jednalo se o dlouholetou práci mnoha odborníků s různou expertizou, která vyžadovala úzkou mezioborovou spolupráci.

Získávání a analýza DNA

Pro genetickou analýzu bylo potřeba získat velké množství kosterních vzorků – v první studii bylo analyzováno 555 jedinců a v druhé 18 koster. Materiál byl získáván po dohodě s kurátory a antropology buď z muzejních depozitářů, kde byl uložen desítky let, nebo přímo z míst nově prováděného archeologického výzkumu. Při výběru se minimalizovala destrukce materiálu. Největší šance na uchování DNA je v zubech a kosti skalní, která je nejtvrdší částí lidského těla a chrání DNA před okolním prostředím. Po odběru se zub či kost skalní dekontaminuje, zevnitř se získá kosterní prášek, který se rozpouští a čistí od dalších molekul. Získaná čistá DNA se následně namnoží, zpracuje a sekvenuje (určení přesného pořadí nukleových bází). Celý proces probíhá ve velmi sterilních laboratořích, aby se zabránilo kontaminaci moderní DNA.

Studovaná pohřebiště a geografické limity

Vědci se primárně zaměřili na celé komunity, nikoliv jen na Slovany, a hledali naleziště, která byla vykopána celá, aby bylo možné určit příbuzenské vztahy a počet generací. Pracovali zejména s materiálem z pohřebišť ve východním Německu a Chorvatsku. Získání vzorků z Polska a západní Ukrajiny bylo obtížnější kvůli pozdější christianizaci a převaze kremace, což vedlo k menšímu počtu zachovalých pohřebišť. V rámci druhé studie byly zkoumány i vzorky z jižní Moravy, kde byla rovněž pozorována změna archeologické kultury. I přes omezené množství vzorků z východní Evropy (minimum z Ukrajiny, žádné z Běloruska kvůli politické situaci) se k původnímu území slovanské populace dospělo porovnáváním s dostupnými daty a předchozími obdobími. Genetický komponent přítomný u lidí v Německu, Chorvatsku i na jižní Moravě se ukázal být nejpodobnější populacím předcházejících období z jižního Běloruska a severní Ukrajiny. Další výzkumy a získání dat z těchto oblastí pomohou výsledky zpřesnit či potvrdit.

Potvrzení původu a srovnání s teoriemi

Zjištění se shodují s některými dřívějšími archeologickými teoriemi, které odkazují na podobné prvky v raně slovanských kulturách v této oblasti. Nicméně, šíření archeologického materiálu nemusí nutně znamenat šíření lidí a časové zasazení bývá složité. Existovaly i jiné teorie, které umisťovaly původní slovanské osídlení do západního Polska nebo Rumunska. Vzhledem k novým genetickým výsledkům se však varianta jižního Běloruska a severní Ukrajiny jeví jako geneticky nejpravděpodobnější.

Historické prameny a moderní data

Dobové písemné prameny jsou pro výzkum přínosné, i když se nezmiňují o konkrétních lidech. Pomáhají usuzovat, že v určitých oblastech (např. na Moravě) Slované žili, zatímco v předchozích obdobích se tam nevyskytovali. Pozorovanou genetickou změnu tak lze propojit s historií. S moderními daty je však potřeba pracovat opatrně, protože se od raného středověku v Evropě mnohé změnilo. Přesto pomáhají při porovnávání starých vzorků, které mohou mít poškozenou DNA, a umožňují vyhodnocovat vztahy mezi nimi.

Nové poznatky o slovanské společnosti

Genetické analýzy přinesly zajímavé informace o proměně společnosti v centrální Evropě. U zkoumaných předslovanských lokalit ve východním Německu nebyly mezi zesnulými pozorovány hluboké rodinné vztahy. Naproti tomu u slovanských nalezišť spočívali rodiče blízko svých dětí, což naznačuje organizaci podle rodokmenu. To může napovědět o uspořádání slovanských komunit a pravděpodobném způsobu jejich mobility, kdy se pohybovaly celé rodinné jednotky, nikoliv pouze muži nebo ženy. Analýzy pohlavního chromozomu X nepotvrdily rozdíly v poměru příchozích mužů a žen, což naznačuje rovnoměrnou migraci obou pohlaví do střední Evropy.