Osobní růst začíná: Jak se naučit pouštět minulost a žít naplno

Lidé se mohou měnit a růst k lepšímu, a proto je zbytečné neustále připomínat jejich minulost. Stejně tak je důležité dát šanci na změnu a růst i sobě samým. Často se stává, že se člověk drží minulosti tak pevně, že si brání v posunu vpřed a v přijímání současných příležitostí.

Lidé se mohou měnit a růst k lepšímu, a proto je zbytečné neustále připomínat jejich minulost. Stejně tak je důležité dát šanci na změnu a růst i sobě samým. Často se stává, že se člověk drží minulosti tak pevně, že si brání v posunu vpřed a v přijímání současných příležitostí. Nevědomky tak blokuje vlastní rozvoj a štěstí.

Příběh o ženě, která se jen zřídka podívala někomu do očí, ilustruje, jak se lidé drží své minulosti. Raději se dívala na zem, protože ta na rozdíl od lidí nic neočekávala a přijímala ji takovou, jaká je. V baru se svěřila, že jí většina lidí nerozumí a klade jí nepříjemné otázky, na které nechce odpovídat. Když ji oslovil opilý mladík, zůstala tichá a dívala se na zem, čímž ho odmítla. Společník se jí zeptal, zda si přeje, aby odešel, ale ona ho požádala, aby s ním šel ven na čerstvý vzduch.

Venku, v chladné noci v San Diegu, se žena podivila, proč s ní společník zůstává, když by mohl být uvnitř s „normálními“ lidmi. On jí odpověděl, že není normální a že je tam, protože chce. Poukázal na to, že oba mají staré tenisky Airwalk, což bylo normální v roce 1994, ale už ne. Žena se na něj poprvé usmála a zeptala se, zda je ženatý. Když potvrdil, že jeho žena Angel se s ním má sejít na večeři, žena se uklidnila a začala vyprávět svůj příběh. Během vyprávění se její pohled postupně přesouval ze země na společníkovy oči a na měsíční oblohu, přičemž pokaždé, když se jejich oči setkaly, držela pohled o něco déle. Společník ji nepřerušil, jen naslouchal a vnímal emoce v jejím hlase a očích. Po dokončení příběhu se ho zeptala, zda si myslí, že je „divná“.

Společník ji vyzval, aby si položila pravou ruku na hruď a zeptal se, zda něco cítí. Poté ji požádal, aby zavřela oči, položila si obě ruce na obličej a pomalu jimi pohybovala. Když se jí zeptal, co cítí, odpověděla, že cítí své oči, nos, ústa – svůj obličej. Společník na to reagoval slovy, že na rozdíl od ní příběhy nemají tlukot srdce ani tvář. Příběhy nejsou živé, nejsou to lidé – jsou to jen příběhy. Tato hluboká myšlenka zdůrazňuje, že minulost a její události by neměly definovat člověka ani bránit jeho současnému štěstí a budoucímu růstu.

Co si z toho odnést

Uvolnění sevření minulosti je zásadní pro osobní růst a přijímání současných příležitostí. Příběhy, které si o sobě neseme, nejsou naší podstatou, nenesou v sobě život, a proto nás nemohou definovat. Důležité je dát si šanci na změnu a růst, a tak se posunout vpřed s otevřenou myslí a srdcem.