Vědci vyvinuli „trojského koně“ pro léčbu obezity a cukrovky: Jedna molekula s dvojím účinkem

Tým vědců z Helmholtz Munich pod vedením profesora Tima D. Müllera vyvinul nový přístup k léčbě obezity a cukrovky 2. typu.

Tým vědců z Helmholtz Munich pod vedením profesora Tima D. Müllera vyvinul nový přístup k léčbě obezity a cukrovky 2. typu. Jde o hybridní molekulu, která využívá známou signalizační dráhu GLP-1/GIP jako „dveřní otvírák“ a dodává další metabolický modulátor specificky do cílových buněk.

Současné inkretinové terapie, které napodobují přirozené signály sytosti a regulace krevního cukru (GLP-1/GIP), sice výrazně zlepšily léčbu těchto onemocnění, ale stále čelí výzvám. Lékaři by rádi využili další metabolické „páky“, například léky, které zvyšují citlivost buněk na inzulín. Takové doplňkové léky však často působí systémově, nikoli cíleně, což zvyšuje riziko vedlejších účinků. „Naší hlavní otázkou bylo: jak můžeme zvýšit aktivitu inkretinů, aniž bychom vytvořili druhý, systémově aktivní zdroj vedlejších účinků?“ říká Timo D. Müller.

Müllerův tým proto sledoval myšlenku „adresního štítku s nákladem“. Vědci chemicky propojili zavedenou inkretinovou účinnou látku s druhou farmakologickou složkou – lékem lanifibranor, takzvaným pan-PPAR agonistou. Inkretinová část se váže na receptory GLP-1 nebo GIP na povrchu buněk a zajišťuje, že hybridní molekula je absorbována do buňky. Uvnitř buňky se druhá složka váže na PPAR – „přepínače“ v buněčném jádře, které regulují geny zapojené do metabolismu tuků a cukrů. Cílem je, aby tento dodatečný metabolický účinek vznikl specificky v buňkách exprimujících GLP-1R/GIPR, nikoli v celém těle. Müller popisuje princip jako „trojského koně“ – inkretinová část otevírá dveře; „náklad“ působí až uvnitř cílové buňky.

Velkou výhodou je dávkování. Jelikož druhá složka není podávána samostatně a systémově, ale „cestuje“ s inkretinovou částí, může být použita v řádově nižší dávce. Tímto způsobem lék získává účinnost, aniž by zesiloval vedlejší účinky širokou distribucí po těle. V laboratorních myší s obezitou vyvolanou dietou tento přístup prokázal jasné účinky. Zvířata jedla méně a zhubla více než při podávání GLP-1/GIP ko-agonisty bez „nákladu“. V přímém srovnání byl účinek částečně dokonce silnější než u léku pouze s GLP-1. Studie tak naznačuje, že spojení není jen „více téhož“, ale měřitelně posiluje inkretinovou aktivitu – alespoň u myší.

Tyto předklinické výsledky, publikované v prestižním časopise Nature, otevírají cestu k novým, cílenějším a účinnějším terapiím pro miliony lidí trpících obezitou a cukrovkou 2. typu po celém světě, s potenciálem výrazně snížit vedlejší účinky.