Není to slabost, ale naučený vzorec: Jak se zbavit zavděčování druhým a žít podle sebe

Mnozí lidé se domnívají, že snaha zavděčit se druhým je pouhým rysem osobnosti. Nové poznatky však naznačují, že se může jednat o hluboce zakořeněnou reakci na prožité trauma, která se projevuje jako naučený vzorec chování.

Mnozí lidé se domnívají, že snaha zavděčit se druhým je pouhým rysem osobnosti. Nové poznatky však naznačují, že se může jednat o hluboce zakořeněnou reakci na prožité trauma, která se projevuje jako naučený vzorec chování. Tento vzorec, často formovaný v dětství, vede k hlubokému strachu ze ztráty pocitu sounáležitosti a bezpečí ve vztazích.

Autorka článku sdílí svou osobní zkušenost, kdy byla v dětství vzorným dítětem v prostředí, které kladlo velký důraz na dobré chování a disciplínu. Jakýkoli náznak nespokojenosti ze strany druhých v ní vyvolával pocit ohrožení, což ji vedlo k potlačení vlastní „rebelie“ a k rozvoji návyku zavděčování se. Tento vzorec se přenesl i do dospělosti, kde se projevoval v pracovních vztazích a vedl k úzkostem, zatímco kolegové reagovali na podobné situace s lehkostí.

Lidé, kteří se snaží zavděčit druhým, se často cítí zavázáni k řízení štěstí ostatních, dávají své potřeby na poslední místo a jsou přecitlivělí na kritiku, stud a odmítnutí. Obávají se, co si o nich druzí myslí, a nadměrně se snaží být nápomocní. Pokusy postavit se za sebe pak provází úzkost a pocit viny. Pokud se tyto vzorce neřeší, mohou vést k pocitům zášti, frustrace a hněvu, což ohrožuje emoční i fyzické zdraví a přispívá k pocitu bezmoci.

Klíčové je pochopit, že zavděčování se není slabost, ale naučený vzorec, který se opakovaně „zapíná“ v nevědomé mysli. Jedná se o strategii přežití – soubor automatizovaných chování, myšlenek a emocí, které se spouštějí nevědomě. Proto pouhé „snažení se víc“ nefunguje, protože nevědomá mysl reaguje příliš rychle. Devadesát procent našeho chování je nevědomé a vychází z minulosti, přičemž mozek automatizuje rozhodnutí, chování a pocity, aby šetřil energii. Tyto zvyky jsou jako „mozkové koleje“, které se prohlubují každým opakováním.

Touha po změně a životě, kde člověk zaujímá své místo, dává své potřeby na první místo a cítí se dobře, je silná. Cesta ven z těchto „kolejí“ vede přes „zasazování nových semínek“ do nevědomé mysli a jejich pravidelné zalévání. To znamená představit si život, kde jsou tyto vzorce překonány a kde se člověk cítí sebejistě, silně a bez omluv.

Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak „zasadit semínka“, je vizualizace v hluboce uvolněném stavu mysli. Pro začátek je důležité nejprve zklidnit emoce, například kombinací dechového cvičení se stimulací akupresurních bodů na zápěstí. Poté je třeba si konkrétně představit, jak by vypadal život bez zavděčování se – jaké akce by člověk podnikal, jak by se cítil, jak by stanovoval hranice a prosazoval se. Vizualizace by neměla být dlouhá, stačí dvě až tři minuty pravidelně několikrát týdně. Důležité je také podnikat malé, reálné kroky, které podporují novou identitu, čímž se mozek a nervový systém učí a adaptují na nové způsoby chování, což přirozeně vede k posílení sebedůvěry a odvahy.