Dánský recept na odolné děti: Proč jim rodiče dovolují „riskantní hru“ a co to přináší?

Dánský přístup k výchově, který se vyznačuje menší kontrolou a podporou takzvané „riskantní hry“, by mohl sloužit jako vzor pro výchovu odolnějších a samostatnějších dětí.

Dánský přístup k výchově, který se vyznačuje menší kontrolou a podporou takzvané „riskantní hry“, by mohl sloužit jako vzor pro výchovu odolnějších a samostatnějších dětí. V Dánsku rodiče obecně dávají svým dětem širokou volnost k objevování, používání nástrojů a posouvání hranic.

Riskantní hra je forma nestrukturované hry, která zahrnuje vzrušující aktivity s možností fyzického zranění. Na dětském hřišti to může znamenat lezení na vysoké věže, sjíždění skluzavky hlavou napřed nebo divoké hry. Mimo hřiště to může zahrnovat stavění ohně, plavání, jízdu na kole nebo používání nástrojů, jako jsou pily, kladiva a nože. Norská výzkumnice raného dětství Ellen Beate Hansen Sandseterová, která se zabývá studiem riskantní hry, zkoumala její evoluční funkce – konkrétně, jak pomáhá dětem stát se kompetentními a nezávislými dospělými. Další výzkumy ukázaly, že riskantní hra posiluje duševní zdraví tím, že učí děti větší odolnosti a schopnosti zvládat emoce.

Je důležité rozlišovat mezi pozitivními a negativními riziky. Pozitivní riziko je výzva, kterou dítě dokáže rozpoznat a rozhodnout se ji podstoupit. Může zvážit, zda chce vyzkoušet lanovku, nebo určit, kdy dosáhlo svého limitu při prvním lezení na horolezeckou síť. Cílem je, aby dítě prozkoumávalo hranice a učilo se zvládat emoce, jako je strach a úzkost. Jistě, existuje riziko odřenin a modřin, ale úspěch může vést k větší sebedůvěře. Negativní riziko je naopak nebezpečí, které dítě nemá zkušenosti ani znalosti předvídat. Používání ztrouchnivělého vybavení na hřišti, manipulace s nástrojem, jako je vrtačka, bez řádných instrukcí nebo plavání v peřejích by mohlo vést k vážným nehodám bez jakýchkoli přínosů pro učení.

Mnoho dánských hřišť je navrženo tak, aby podporovalo pozitivní rizika. Země je známá svými „junk playgrounds“ (hřišti z odpadu), z nichž první vzniklo během druhé světové války. Jedná se o hřiště postavená z vyřazených pneumatik, prken a lan namísto pevného vybavení. Děti zde často mají přístup k nástrojům, aby si mohly stavět konstrukce a přetvářet prostor podle svých představ. Cílem není vystavovat děti nebezpečí, ale nechat je samostatně objevovat, testovat své limity a zkoušet nové věci.

Výzkumy naznačují, že dánští a američtí rodiče mají odlišné vnímání rizika a různé prahy pro to, co považují za nebezpečné. Jedna studie porovnávala reakce amerických a dánských matek na obrázky ukazující dítě zapojené do 30 různých typů hry, jako je sáňkování, jízda na kole, řezání dřeva pilou nebo lezení na vysoký strom. Zjistilo se, že dánské matky byly v průměru častěji ochotny říci, že by se s takovou situací u vlastního dítěte cítily pohodlně. V následných rozhovorech dánské matky také častěji hovořily o praktikování riskantních aktivit se svými dětmi, například o tom, jak používat nástroje. Dánské školky dokonce často učí děti používat ostrý nůž a některé udělují „diplomy za nůž“, jakmile si děti tuto dovednost osvojí. Jízdu na kole lze zase trénovat na takzvaných „dopravních hřištích“, která mají ulice, cyklostezky, semafory a značky v dětské velikosti.