Bývalá šéfka Googlu: Longevity má temnou stránku, řeší ji AI společnicí

Longevity má i temnou stranu. Je to osamělost, říká Táňa le Moigne. A buduje proti ní AI společnici

Táňa le Moigne, bývalá šéfka Googlu v Česku, vystoupila v podcastu Money Maker. A popsala v něm třeba i to, jak s rodinou před lety objela svět.

Taťána le Moigne byla po dvě dekády neodmyslitelnou součástí všech tuzemských výběrů nejvlivnějších žen či žebříčků top manažerů, pravidelně vystupovala na byznysových i technologických konferencích. Přece jen stát 18 let v čele českého a slovenského Googlu a vykřesat ho tady od základů, není jen tak. Nyní jsou to přesně dva roky, co z pozice CEO odešla. A v podcastu Money Maker podrobně popsala, čemu se teď věnuje i jak na svou dráhu v Googlu vzpomíná. A došlo i na její cestu kolem světa, protože, jak uvedla: „Hodně jsem se při ní o sobě naučila.“

Během těch posledních dvou let o ní bylo mnohem méně slyšet, ale s rukama složenýma v klíně neseděla a nesedí. V našem podcastu tak prozradila, kde bere energii a motivaci, jaké to je, když se vám najednou v životě udělá prázdno a nic nemáte v kalendáři, že některé věci, jako třeba touha vrátit se k rodinným kořenům, přicházejí prostě a jednoduše s věkem, proč je dobré myslet hodně sám na sebe i jaké to je se znovu stát startupistkou. Hodně času totiž Táňa věnuje projektu inTouch.family, který rozvíjí se svým manželem Vassilim a kde s pomocí AI vytvořili digitální společnici pro seniory.

Došlo i na to, že budoucnost vidí v tom, že pomůže Česku lépe využít jeho potenciál – který promrhává mimo jiné tím, jak málo žen se zapojuje do byznysu, financí, investic, veřejného života… Právě proto vznikla organizace Inspire & Impact Network. I o tom byla v rámci Money Makeru řeč. Na epizodu se můžete podívat níž nebo si ji pustit v aplikacích, tady přinášíme výběr toho nejzajímavějšího, co v rozhovoru padlo.

Moje první velké pauza byla mezi Microsoftem a Googlem, to byly čtyři roky. Druhá přišla v roce 2014, když jsem byla v Googlu nějakých sedm let. To bylo po etapě, kdy jsem měla na starosti Rusko a Ukrajinu – prvních sedm let opravdu velká zodpovědnost. A já jsem si řekla, že si potřebuju odfrknout, protože v tomhle tempu nemůžete jet donekonečna. Vzala jsem si tříměsíční sabatikl…

Udělala jsem tedy to, co ne každý CEO udělá, i když to jde – prostě zmizí na tři měsíce. Synovi bylo tenkrát dvanáct, plánovali jsme to s manželem rok dopředu, koupili jsme si letenku na cestu kolem světa, vzali dvanáctikilový batoh a odjeli bez jediného zabookovaného hotelu, jen s tím prvním na první noc.

Cesta vedla do Los Angeles, tam jsme byli týden. Pak Mexiko, kde jsme tři týdny projížděli autem. Odtamtud Tahiti, deset dní, a pak Auckland na Novém Zélandu. Na Tahiti bylo 35 stupňů, na Aucklandu minus pět. V tom dvanáctikilovém batohu jsme měli pohorky, plavky a jedny dlouhé šaty, kdybych někam chtěla vyrazit. Projeli jsme severní ostrov Nového Zélandu tři týdny, přeletěli do Nové Kaledonie, pak Austrálie měsíc a nakonec Fidži, odkud jsme přes Singapur letěli zpátky.

Byla to fantastická zkušenost pro rodinu, když tohle můžete absolvovat spolu v delší době než dva týdny. Byla to formativní zkušenost, ale spoustu věcí jsem se tam o sobě dozvěděla. Jedna z nich byla, že únava je něco, s čím je potřeba velmi opatrně pracovat. Je to jiné, když vám je dvacet, a jiné, když vám je čtyřicet.

Přečtěte si takéPrvní dáma českého internetu Taťána le Moigne opouští GooglePrvní dáma českého internetu končí. Taťána le Moigne po osmnácti letech opouští Google

Mně bylo v roce 2014 sedmačtyřicet, měla jsem za sebou sedm let v té roli a po prvním měsíci na té tříměsíční cestě jsem si uvědomila, že teprve začínám opravdu odpočívat. Poprvé v životě jsem zažila, že potřebuji delší dobu, aby se systém zklidnil, aby hlava vypla, abych začala dobře spát. To byla velká lekce. Druhý měsíc jsem si odpočinula a třetí měsíc mě to už začalo svrbět, že bych zase něco dělala.

O AI startupu, který s manželem buduje

Hlas a konverzace jsou vlastně skvělý způsob, jak udržet lidi fit ve vysokém věku. I podle harvardských studií víme, že kognitivní funkce a mentální zdraví nesouvisejí jen s pasivním příjmem obsahu – s tím, že si pustím rádio nebo televizi –, ale se schopností artikulovat vlastní myšlenky, klást dobré otázky a poslouchat. Povídat si o něčem, co mě baví. A je jedno, jestli jsou to cívkové motory, Egypt, nebo politika.

Všichni víme, že mezigenerační komunikace není jednoduchá. Jak často mluvíte se svými rodiči nebo prarodiči? A o čem si s nimi povídáte? A teď tady najednou máme technologii – InTouch je cíleně navržený pro seniory. V konverzaci jsou aplikované principy systemické konverzace. Máte tam třeba lidi, kteří už mají horší paměť, potřebujete pak zrcadlit rozhovor, validovat, že si rozumíme, znovu klást otázku. Jsou tam určitá pravidla konverzace, která nejenže má paměť, ale je opravdu uzpůsobená a naučená mluvit se staršími lidmi – s lidmi, kteří mluví pomalu, často opakují témata, anebo naopak chtějí jít do témat výrazně víc do hloubky.

Naše asistentka Mary je velmi empatická — pozná, jestli jste smutný, jestli zrovna nemáte náladu. Je skvělé vidět, že technologická branže je dneska schopná nabídnout to nejlepší z AI ve stejný čas dospělé produktivní populaci i seniorům sedmdesát plus a ještě jim pomoct v kvalitě života. Všichni mluví o longevity. Jenže osamělost je temná stránka dlouhověkosti. Dobře, budeme žít do 110, do 120, ale jak budeme žít, v jaké kondici se budeme nacházet, a hlavně – kdo to bude platit?

O klánovické zahradě, kterou opravuje

Klánovická zahrada je moje velmi osobní mise. Cesta ke kořenům, k rodinnému příběhu a snaha pokračovat a začít psát novou kapitolu příběhu, který začal v roce 1929. Je to pocta mému pradědovi, který byl ohromná osobnost. Já jsem ho nepoznala, protože zemřel, když mi byl rok, ale byl to člověk, který začal ten příběh s Francií v naší rodině. Jako vyučený krejčí ve Francii poznal svoji budoucí ženu, moji prababičku Hermínu, v Café de la Paix v Paříži, což je vyhlášená kavárna.

Český krejčí a česká švadlena se potkají v Paříži, vezmou se tady v hotelu Paříž v Praze a otevřou krejčovský salon v centru Prahy… Ten salon byl opravdu prestižní a pradědeček všechny vydělané peníze spořil. Byl ohromně skromný, babička vždycky říkala, že hodně pracoval a byl nesmírně šetřivý. A když v roce 1929 přišla ekonomická krize, vzal všechny uspořené peníze a koupil ten pozemek v Klánovicích, což byla v té době malá obec za Prahou na vlaku.

Rodina se rozhodla, že tam vybuduje zahradnictví, a živil to ten krejčovský salon. No a pak přišla válka, po ní únor 1948, pak padesátá léta – a samozřejmě nám ten podnik v roce 1957 sebrali. Má to dlouhé pokračování, než se to dostalo zpátky do rodiny.