Mac Barnett: Jak dětská víra v tajné dveře a příběhy formovala budoucího spisovatele

Mac Barnett, uznávaný autor dětských knih, sdílí svůj osobní příběh o tom, jak ho láska k literatuře a dětská víra v magii přivedly k psaní. Už ve třech letech, ačkoliv ještě neuměl číst, předstíral, že čte, protože miloval knihy.

Mac Barnett, uznávaný autor dětských knih, sdílí svůj osobní příběh o tom, jak ho láska k literatuře a dětská víra v magii přivedly k psaní. Už ve třech letech, ačkoliv ještě neuměl číst, předstíral, že čte, protože miloval knihy. Jeho matka, ač sama nebyla vášnivou čtenářkou beletrie, mu každý den četla a zajistila, aby byl obklopen knihami, které kupovala z druhé ruky na garážových výprodejích. Tyto knihy, často z generací před ním, byly plné inovativních příběhů a staly se základem jeho raného vztahu k literatuře.

Když začal číst romány, jeho oblíbenými se staly ty s tajnými dveřmi a portály do jiných světů, jako jsou „Alenka v říši divů“ nebo „Lev, čarodějnice a skříň“. Byl přesvědčen, že takové dveře existují i ve skutečnosti, a trávil spoustu času jejich hledáním. Jeho matka nikdy neodklidila jeho dětské knihy, což mu dalo pocit, že mají stejnou hodnotu jako dospělá literatura, a tento přístup výrazně ovlivnil jeho budoucí spisovatelskou dráhu.

Během dospívání Mac Barnett doučoval děti, které měly problémy se čtením. Byl zklamaný kvalitou tehdejších „snadných čtení“ – často byly zjednodušující, didaktické a nudné. Když jeden z jeho žáků prohlásil, že „tohle je na nic“, nemohl mu odpovědět. Vrátil se proto ke svým starým dětským knihám, jako je „Žabák a Ropuch“ (Frog and Toad Together), a zjistil, že i když byly složitější, děti se do nich s nadšením pouštěly, protože je příběhy skutečně zajímaly. Tento zážitek mu ukázal sílu poutavého vyprávění.

Své povolání našel jako vedoucí na letním táboře pro čtyřleté děti, kde jim vyprávěl improvizované příběhy o svých fiktivních dobrodružstvích jako špion pro anglickou královnu. Děti jeho příběhům věřily a Mac Barnett si uvědomil, že nechce být autoritou, která učí, ale vypravěčem, který baví a inspiruje. Tento zážitek ho utvrdil v přesvědčení, že fikce, ačkoliv je „lží“, má obrovskou moc vtáhnout čtenáře a rozvíjet jejich představivost, což je podstata „ochotného pozastavení nedůvěry“, jak to nazval Samuel Coleridge.

Co si z toho odnést

Příběh Maca Barnetta ukazuje, jak zásadní je pro rozvoj dětí kvalitní a inspirativní literatura, která podněcuje fantazii a víru v magii. Zdůrazňuje, že i v dospělosti si můžeme uchovat lásku k dětským knihám a že síla vyprávění spočívá v jeho schopnosti vtáhnout a bavit, nikoli jen poučovat.