Vzácný karakal se vrací do indických pouští: První národní plán na záchranu potvrzuje úspěchy v Rádžasthánu

Karakal, středně velká kočkovitá šelma s charakteristickými černými štětičkami na uších, se v Indii vrací z pokraje vyhynutí. Tato plachá šelma, v místním jazyce známá jako Siyahgosh, ztratila za poslední století 90 % svého původního areálu rozšíření.

Karakal, středně velká kočkovitá šelma s charakteristickými černými štětičkami na uších, se v Indii vrací z pokraje vyhynutí. Tato plachá šelma, v místním jazyce známá jako Siyahgosh, ztratila za poslední století 90 % svého původního areálu rozšíření. Nové nálezy v pouštních oblastech Rádžasthánu však potvrzují přítomnost stabilní a množící se populace, což dalo podnět ke vzniku vůbec prvního národního plánu na záchranu tohoto druhu.

Průlom přinesly terénní studie v dunách u Jaisalmeru poblíž indicko-pákistánské hranice. Pomocí fotopastí a sledovacích obojků vědci poprvé zdokumentovali celé rodinné skupiny. Pro druh, který byl v Indii považován za funkčně vyhynulý, to znamená zásadní obrat. Lesníci v regionu potvrdili výskyt několika jedinců, což umožnilo posunout ochranu přírody od teoretických úvah ke konkrétní strategii obnovy krajiny.

Záchranný plán identifikuje dvě klíčové oblasti v Rádžasthánu. První je pouštní krajina Thár, která by měla fungovat jako souvislý koridor umožňující pohyb a genetickou výměnu zvířat. Druhou oblastí je širší okolí národního parku Ranthambore. Tato místa byla vybrána záměrně, protože vykazují nižší hustotu velkých predátorů, jako jsou tygři a levharti, což snižuje riziko konkurence pro menší šelmy.

Do projektu se zapojilo i Centrum pro ornitologii a přírodní historii Sálima Alího (SACON), které vede mapování biotopů po celé zemi. Výzkumníci se snaží zjistit, jak se karakalové přizpůsobují křovinatým oblastem a zemědělským okrajům a jaké jsou jejich migrační trasy. Podle ředitele Indického institutu pro divokou přírodu Gobinda Sagara Bhardwaje jde o první komplexní rámec založený na vědeckých datech, který nahrazuje dřívější náhodná pozorování měřitelnými vzorci chování.

Karakalové preferují otevřené lesy a křovinaté porosty, které jsou však často rozděleny silničními a železničními sítěmi. Právě fragmentace krajiny představuje pro mladé jedince hledající nové teritorium největší výzvu. Současný plán se proto nezaměřuje pouze na ochranu samotného zvířete, ale na celkovou obnovu ekosystému, který byl v uplynulých desetiletích narušen. Průběžné monitorování pomocí moderních technologií nyní nabízí naději, že se tato elegantní šelma stane trvalou součástí indické přírody.