Nemoc vás nezastaví: Jak meditovat i vleže a proč sebeláska léčí tělo i mysl

Mnoho lidí má tendenci přerušit svou meditační praxi, když onemocní. To je však chyba, protože meditace prokazatelně podporuje uzdravování a snižuje sebelítost, která často činí nemoc tak nepříjemnou zkušeností.

Mnoho lidí má tendenci přerušit svou meditační praxi, když onemocní. To je však chyba, protože meditace prokazatelně podporuje uzdravování a snižuje sebelítost, která často činí nemoc tak nepříjemnou zkušeností. Zatímco vynechání práce během nemoci je rozumné, aby se zabránilo šíření infekce a zhoršení stavu, u meditace tyto důvody neplatí.

Tibetští buddhisté naopak v době nemoci meditují více. Jejich zdůvodnění spočívá v přesvědčení, že nemoc může být důsledkem špatné karmy, kterou chtějí vyvážit dobrou karmou z meditace. I když je tato filozofie vzdálená, vědecké poznatky potvrzují, že meditace posiluje imunitní systém a snižuje vnímání bolesti a nepohodlí. Přestože si můžeme namlouvat, že meditovat v nemoci nelze, jde spíše o projev sebelítosti. Meditovat lze i vleže, což je sice méně soustředěné než vsedě, ale stále mnohem lepší než nic. Je důležité být k sobě laskavý a nenutit se do sezení, pokud to způsobuje vyčerpání.

Při respiračních infekcích může soustředění na dech vyvolávat kašel. V takovém případě je efektivnější přesunout pozornost jinam, například k praxi laskavosti. Tato praxe je také emocionálně podpůrná. Lze si opakovat fráze jako „Kéž jsi zdráv. Kéž jsi bez utrpení. Kéž se uzdravíš z této nemoci. Kéž jsi v klidu s nepohodlím.“ Podobné vzkazy podpory a povzbuzení lze posílat i konkrétním částem těla, které trpí. Bolavému krku přejte uzdravení, plicím plným hlenu pohodu, unavenému a bolavému tělu celkové blaho. Tato praxe sebepoznání a soucitu pomáhá překonat výzvy spojené s nemocí.

Je důležité rozlišovat mezi sebelítostí a soucitem se sebou samým. Sebelítost říká „Ach, já chudák, to je hrozné“ a utrpení zvyšuje. Soucit se sebou samým říká „Kéž jsi zdráv“ a utrpení snižuje. Buddha, když byl nemocný a trpěl velkou bolestí, byl pokoušen Marem, ztělesněním pochybností, který ho obviňoval z neužitečného ležení. Buddha odpověděl: „Ležím se soucitem ke všem bytostem.“ Využil svůj nucený odpočinek k empatii vůči ostatním trpícím. Uvědomění si, že i jiní trpí, často mnohem hůře, je silným protijedem proti sebelítosti a pomáhá dát vlastní utrpení do perspektivy. Bolí vás v krku, ale někdo jiný má zlomenou nohu. Máte chřipku, ale někdo jiný se právě dozvěděl o rakovině. Pokud máte rakovinu, někdo jiný právě ztratil dítě kvůli rakovině. Taková empatie vede k vděčnosti za to, co máme. Vlastní utrpení je reálné, ale obvykle méně katastrofální, než si představujeme.

Jedním z největších omylů ohledně soucitu se sebou samým je, že je sobecký. Nedostatek soucitu k sobě samému ve skutečnosti vede k nedostatku soucitu k ostatním. Pokud nevíme, jak projevit soucit sami sobě, budeme pravděpodobně příliš pohlceni vlastní bolestí, abychom mohli soucitně reagovat na druhé. Nebudeme mít pro ně dostatek „kapacity“.