Programátor Max se vymanil z „Matrixu“ rutiny: K osvobození mu paradoxně pomohly algoritmy

Max, programátor ze San Francisca, se jednoho dne cítil uvězněn v neviditelné kleci algoritmů, které řídily jeho život a udržovaly ho v nudné rutině. Jeho existence mu připadala robotická, postrádající svobodnou vůli.

Max, programátor ze San Francisca, se jednoho dne cítil uvězněn v neviditelné kleci algoritmů, které řídily jeho život a udržovaly ho v nudné rutině. Jeho existence mu připadala robotická, postrádající svobodnou vůli. Během večera s přáteli v novém „hip“ baru si uvědomil, že i tam ho dovedly aplikace a platformy, které dokonale optimalizovaly jeho zájmy, aniž by ho kdy vyzvaly k něčemu smysluplně novému.

Jako programátor přišel Max s programátorským řešením. Vytvořil aplikaci, která mu přivolala Uber na překvapivé místo ve městě, jehož cíl znal pouze řidič. Tyto experimenty, které The Atlantic popsal jako „terapii vystavení nejistotě“, ho zavedly do koženého baru, planetária nebo na bowlingovou dráhu na druhém konci města, o které nikdy nevěděl. Brzy se stal závislým na algoritmy řízeném chaosu a náhodně vybíral, kde bude jíst, jaká tetování si pořídí nebo jakou hudbu bude poslouchat. „V náhodném výběru jsem našel svobodu,“ svěřil se Max.

V roce 2015 dokonce opustil svou pohodlnou práci v Googlu a svěřil se dalšímu algoritmu, který navrhl, aby mu vybíral, kde bude žít po celém světě. Více než dva roky se každý měsíc stěhoval z města do města, od Ho Či Minova Města po Berlín. Jeho odhodlání bylo nesporné. Psycholog Michel Dugas z Université du Québec však v náhodném rozhodování viděl spíše způsob, jak se vyhnout zodpovědnosti, než skutečné přijetí nejistoty.

Maxovi to nevadilo, dokud se neocitl na obzvláště skličujícím místě. Během cesty napříč USA se svou budoucí manželkou ho algoritmus zavedl do Williamstonu, venkovského města uprostřed bažin Severní Karolíny – zkrátka do „nikam“. Tehdy Max zažil další „Matrix“ zjevení. „Když žijete náhodně, vytváříte spoustu šumu, ale ten šum se nepohybuje žádným konkrétním směrem,“ uvědomil si. „Viděl jsem spoustu nového, ale nic jsem nebudoval.“

Dnes je Max usazený se svou ženou a plánuje založit rodinu. Chaos si však stále užívá v malých dávkách, například náhodným výběrem jídla z menu. Max, podle reportéra The Atlantic, který s ním nakonec povečeřel v náhodně vybrané restauraci, nebyl teatrální, ale „skutečně vášnivý v touze dostat se ze své bubliny“. Max věří, že „když máte pevný plán, pevnou identitu, pevnou rutinu, je snadné uvěznit se ve vězení svých preferencí.“

Maxovo naprosté přijetí náhody bylo možná trochu přehnané, ale je to fascinující případová studie toho, jak se vyrovnáváme s tou silnou touhou vymanit se z našich zažitých vzorců. V době stále výkonnějších algoritmů a modelů umělé inteligence, které jsou navrženy tak, aby nás udržely v záběru neustálým servírováním toho, co se nám už líbilo, se stává nebezpečím, že se ocitneme hlouběji uvězněni ve své komfortní zóně. Příběh Maxe ukazuje, že nalezení rovnováhy mezi řízenou rutinou a řízeným chaosem může být klíčem k pocitu svobody a objevování nových cest, aniž bychom ztratili směr.