Překvapivá shoda: Freudovy teorie staré století mění chápání duševních poruch v moderní vědě
ZdravíSto let staré myšlenky Sigmunda Freuda a moderní věda o mozku se překvapivě propojují, což by mohlo zásadně změnit způsob léčby duševních poruch.
Sto let staré myšlenky Sigmunda Freuda a moderní věda o mozku se překvapivě propojují, což by mohlo zásadně změnit způsob léčby duševních poruch. Nový článek publikovaný v neurokognitivním časopise *Entropy* naznačuje, že Freudův model mysli a novější psychoanalytická teorie mají výrazné podobnosti s předním modelem v dnešním výzkumu mozku, takzvaným predikčním paradigmatem.
Podle tohoto neuropsychologického modelu funguje mozek jako predikční stroj. Neustále se snaží předvídat, co se stane, a zároveň minimalizovat rozdíly mezi očekáváním a skutečnými smyslovými vjemy. Neuropsychologové považují tento proces za základní pro veškeré lidské vnímání, jednání a emoční regulaci. Erik Stänicke, Bendik Hovet a Line Indrevoll Stänicke z Katedry psychologie spolu s kolegy tvrdí, že tato teorie má zřetelné podobnosti s tím, jak psychoanalýza popisuje lidský vnitřní život již více než sto let. Zatímco kognitivní neuropsychologie studuje predikce na fyziologické úrovni, psychoanalýza je již 130 let rozvíjí na subjektivní úrovni.
Autoři článku zdůrazňují, že neurověda nabízí mechanistický a matematický model fungování mozku, zatímco psychoanalýza poskytuje fenomenologický popis toho, jak jsou tyto procesy prožívány zevnitř. Konkrétně poukazují na psychoanalytický koncept projekce jako na fenomenologickou paralelu k neurovědecké predikci. Když přisuzujeme druhým lidem vlastnosti, záměry nebo pocity, náš mozek formuje naši zkušenost se světem v souladu se zavedenými očekáváními. Předchozí zkušenosti s jinými lidmi postupně utvářejí naše očekávání od nových vztahů a situací, což odpovídá neurovědeckému rozlišení mezi změnou vlastních predikcí (percepční inference) a pokusem přizpůsobit svět těmto predikcím (aktivní inference).
Nové pohledy na duševní poruchy
Stänicke a jeho kolegové kladou zvláštní důraz na to, jak neurověda i psychoanalytická teorie popisují mysl jako systém orientovaný na stabilitu a předvídatelnost neboli homeostázu, což je forma psychologické rovnováhy. V predikčním modelu se toho dosahuje odstraňováním nejistoty – mozek se snaží učinit svět co nejpochopitelnějším a nejpředvídatelnějším tím, že se drží zavedených očekávání. Psychoanalytici tento sklon mysli označují jako tendenci znovu vytvářet známé vztahové vzorce, i když jsou špatně adaptované.
Tato konvergence může poskytnout nové perspektivy na duševní poruchy. Rigidní a přetrvávající symptomy, jako jsou paranoidní představy nebo zvnitřněný kritický hlas, mohou být stabilní, ale málo flexibilní predikční modely. Například lidé, kteří automaticky očekávají kritiku, odmítnutí nebo nepřátelství od druhých, mohou situace interpretovat skrze tento filtr, i když realita tomu neodpovídá. Pacient si tyto modely udržuje, protože snižují nejistotu, ačkoli vedou ke zkreslení vnímání reality. Tímto způsobem mohou psychoanalýza i predikční paradigma vysvětlit, proč někdy trvá dlouho, než se duševní poruchy změní.