DNA přepisuje historii: 'Patchwork rodiny' a daleké cesty byly běžné už před 5000 lety

Nová analýza lidského genetického materiálu z neolitu odhaluje, že takzvané „patchworkové rodiny“, kde děti z předchozích vztahů vyrůstaly jako sourozenci v nové rodině nebo kde byly děti adoptovány, nebyly moderním fenoménem, ale existovaly již před více než 5000 lety.

Nová analýza lidského genetického materiálu z neolitu odhaluje, že takzvané „patchworkové rodiny“, kde děti z předchozích vztahů vyrůstaly jako sourozenci v nové rodině nebo kde byly děti adoptovány, nebyly moderním fenoménem, ale existovaly již před více než 5000 lety. Tento překvapivý objev zpochybňuje dosavadní představy o rodinných strukturách a mobilitě v prehistorii.

„Můžeme ukázat, že i před více než 5000 lety žili lidé ve střední Evropě v komunitách, kde byly biologické a sociální vazby překvapivě flexibilní,“ vysvětluje profesor Ben Krause-Kyora, expert na analýzu starověké DNA (aDNA) z Kielské univerzity a koordinátor studie, která byla publikována v prestižním časopise Science. Neolitické období představovalo zásadní zlom v lidských dějinách, kdy se komunity usadily a začaly s zemědělstvím a chovem dobytka. Mezi lety 3600 a 2800 př. n. l. rané zemědělské komunity ve střední Evropě také stavěly monumentální kamenné stavby a pohřební komory, známé jako megalitické lokality.

Pro zodpovězení otázek ohledně šíření megalitické architektury, identity pohřbených a rozsahu kontaktů mezi komunitami, vědci analyzovali DNA z kostí celkem 203 neolitických jedinců. Pozůstatky pocházely převážně z megalitických hrobek takzvané Wartbergské kultury v dnešním Dolním Sasku, Hesensku a Severním Porýní-Vestfálsku. Analýzy ukázaly, že lidé pohřbení ve stejné megalitické hrobce nebyli nutně biologicky příbuzní. „Zdá se, že sociální vazby hrály roli při určování, kdo byl pohřben společně v hrobce. To je překvapivé. Studie megalitických hrobek v Irsku nebo Švédsku naznačují společné pohřby biologických nukleárních rodin,“ dodává spoluautorka profesor Almut Nebel. V zkoumaných lokalitách se tedy zjevně jednalo o hroby „patchworkových komunit“.

Tyto neolitické komunity byly navíc výrazně mobilnější, než se dříve předpokládalo. V megalitické hrobce v Sorsumu, nejsevernější zkoumané lokalitě, byly nalezeny ostatky mladého muže, jehož biologický otec byl pohřben v megalitické hrobce v Niedertiefenbachu – 250 kilometrů dále na jihozápad. „Nevíme, zda syn žil v Sorsumu, nebo tam pobýval jako cestovatel. Nyní však víme, že lidé překonávali vzdálenosti několika stovek kilometrů během jedné generace – dlouho předtím, než byli ve střední Evropě jako dopravní prostředek využíváni domestikovaní koně,“ říká Krause-Kyora. Nejen pár otec-syn, ale i další data ze studie ukazují, že blízcí příbuzní často žili a umírali daleko od sebe. Zvláště mobilní se ukázaly být dívky a ženy. Předchozí studie přitom předpokládaly výrazně menší rozsah pohybu během života v neolitu.

Tým také porovnal DNA z prozkoumaných hrobů s dříve publikovanými analýzami ze západní Evropy. Ukázalo se, že komunity Wartbergské kultury nepatřily ke stejným populacím jako jiné skupiny v západní Evropě, které stavěly megalitické hrobky. „To zase naznačuje, že zvyk stavět monumenty z velkých kamenů se šířil kulturně – nikoli přímou migrací,“ vysvětluje Dr. Nicolas da Silva, hlavní autor studie. Profesor Müller shrnuje zjištění: „Čím více dat z neolitu máme, tím rozmanitější je obraz raných zemědělských komunit v Evropě. Po těchto nových výzkumech musíme přehodnotit naše chápání rodinných struktur a vzorců mobility v prehistorii.“