Zapomeňte na kalorie: Lékař odhaluje, proč je hubnutí složitější a jak tělo brání svou ideální váhu.

Hubnutí je mnohem složitější proces, než se po desetiletí předpokládalo, že jde pouze o matematickou rovnici „kalorie dovnitř, kalorie ven“. Kdyby tomu tak bylo, mnohem více lidí by dosáhlo své ideální váhy.

Hubnutí je mnohem složitější proces, než se po desetiletí předpokládalo, že jde pouze o matematickou rovnici „kalorie dovnitř, kalorie ven“. Kdyby tomu tak bylo, mnohem více lidí by dosáhlo své ideální váhy. Odborníci na obezitologii a diabetologii zdůrazňují, že tělo má komplexní mechanismy, které ovlivňují, jak reaguje na změny v příjmu potravy a fyzické aktivitě.

Jednou z klíčových teorií je koncept nastavené hmotnosti (set point weight), který existuje od 50. let minulého století. Tato teorie naznačuje, že tělo má regulační systém, který brání předem určenou úroveň tukové tkáně. Tělo se snaží tuto úroveň udržet změnou pocitu hladu a energetického výdeje. Pozorování ukazují, že po úbytku hmotnosti se zvyšuje chuť k jídlu a snižuje se energetický výdej, dokud se váha neobnoví. Studie například zjistila, že hormony způsobující hlad zůstávají zvýšené a hormony podporující sytost potlačené po dobu nejméně 62 týdnů po zhubnutí, a to i po opětovném nabrání váhy.

S tím souvisí metabolická adaptace, která ovlivňuje energetickou rovnováhu. Tento proces znamená snížení energetického výdeje nad rámec toho, co by se dalo předvídat ze změn tělesného složení. Jinými slovy, při hubnutí spalujete méně kalorií, než by se očekávalo u někoho se stejnou váhou, kdo nedávno nehubnul. Metabolická adaptace se projevuje zvýšenou chutí k jídlu a snížením klidového metabolismu – energie, kterou tělo spaluje na základní procesy, jako je srdeční tep nebo dýchání. Klidový metabolismus klesá přibližně po 5% úbytku hmotnosti, zatímco energie spálená cvičením se snižuje po zhruba 10% úbytku. To znamená, že čím více člověk zhubne, tím obtížnější je další hubnutí, protože tělo potřebuje méně energie k přežití a je nutné více cvičit pro pokračující úbytek váhy. Tento pokles energetického výdeje může přetrvávat roky, jak ukázala studie účastníků televizní show „The Biggest Loser“.

Alternativní teorií je bod usazení (settling point), který předpokládá, že regulace hmotnosti probíhá pasivní zpětnou vazbou bez aktivní biologické kontroly. Tělesná hmotnost je zde spíše výsledkem životních návyků a okolního prostředí, kde se energetický příjem rovná energetickému výdeji. Tato teorie zohledňuje environmentální a společenské vlivy, ale nedokáže vysvětlit biologické a genetické aspekty hmotnosti.

Model duálního intervenčního bodu (dual intervention point model) integruje obě předchozí teorie. Navrhuje horní a dolní práh, které definují „zónu lhostejnosti“ pro každého jedince. Dolní práh je bod, kdy tělo brání hladovění a udržuje biologické a metabolické potřeby. V rámci zóny lhostejnosti převládají koncepty bodu usazení, kdy se tělo přizpůsobuje energii a prostředí. Pokud však váha klesne pod dolní práh, spustí se fyziologické mechanismy, které brání dalšímu úbytku hmotnosti. Naopak, když váha stoupne nad horní práh, biologické mechanismy by teoreticky měly zabránit dalšímu přibírání, ačkoli důkazy pro tento proces u lidí jsou slabší než u zvířat. Tento model také naznačuje, že zóna lhostejnosti se mezi jednotlivci značně liší, což vysvětluje, proč někteří lidé udržují stabilní váhu a jiní zažívají větší kolísání. Hypotéza unášeného genu (drifty gene hypothesis) navíc předpokládá, že horní práh pro zásah těla se postupně posunul nahoru, protože lidé se přesunuli do bezpečnějšího prostředí, kde zmizel evoluční tlak na udržení štíhlé postavy pro přežití.