Maso z divočiny zajišťuje pětinu bílkovin ve střední Africe: vědci hledají cestu k udržitelnosti bez ohrožení výživy

Vědecký tým analyzoval data sbíraná po dobu patnácti let, aby vytvořil dosud největší přehled o konzumaci masa z divoké zvěře ve střední Africe. Výzkum, který zahrnoval přes 12 tisíc domácností v šesti zemích, potvrzuje, že lov v této oblasti od roku 1991 vzrostl.

Vědecký tým analyzoval data sbíraná po dobu patnácti let, aby vytvořil dosud největší přehled o konzumaci masa z divoké zvěře ve střední Africe. Výzkum, který zahrnoval přes 12 tisíc domácností v šesti zemích, potvrzuje, že lov v této oblasti od roku 1991 vzrostl. Tento trend souvisí s lepším přístupem k modernímu vybavení i s rostoucím podílem masa, které se prodává na trzích místo přímé spotřeby v místě ulovení.

Analýza ukázala, že nejvíce masa z divočiny konzumují lidé ve venkovských komunitách a v menších městech v blízkosti lesů. V těchto oblastech tvoří ulovená zvěřina v průměru 18 % doporučeného denního příjmu bílkovin podle Světové zdravotnické organizace. V odlehlých částech Republiky Kongo nebo Středoafrické republiky se tento podíl blíží dokonce 100 %. Pro miliony lidí v regionech s omezeným přístupem k potravinám tak představuje tento zdroj klíčovou složku výživy.

Poptávka po mase z divočiny roste také v rozšiřujících se provinčních městech. Tato místa jsou často špatně dostupná, což ztěžuje dovoz jiných zdrojů bílkovin, jako je drůbež nebo ryby. Vzhledem k blízkosti divoké přírody je zde zvěřina levná a dostupná. I ve velkých metropolích lidé toto maso vyhledávají, a to především ze dvou důvodů. Považují ho za zdravější alternativu k dováženému mraženému masu z velkochovů, u kterého mají obavy z používání antibiotik nebo nedodržení chladírenského řetězce při přepravě. Konzumace zvěřiny je pro ně navíc způsobem, jak udržovat kulturní tradice a společenský status.

Vědci na základě zjištění doporučují, aby se úsilí zaměřilo na udržitelnou správu lovu a obchodu, spíše než na plošné zákazy, které by mohly výrazně ovlivnit výživu obyvatel. Cestou je zvýšení regionální produkce a distribuce bezpečných a kulturně vhodných alternativ, jako jsou ryby a drůbež. Důležitou roli hrají také osvětové kampaně v městech, které využívají sociální sítě k ovlivnění spotřebitelského chování. Cílem je najít rovnováhu mezi ochranou přírodního dědictví a zajištěním obživy pro místní komunity.